Pyramidy jako „navoněná bída“
Představy, že pyramidy v Egyptě, Mexiku či Peru, vytvářely civilizace na vrcholu svého rozvoje, jsou mylné.
Představy, že monumentální stavby, jako jsou velké egyptské pyramidy nebo srovnatelné stavby v Mexiku či Peru, vytvářely civilizace na vrcholu svého rozvoje, jsou od základu mylné. Naopak, byly postaveny právě proto, že jejich velmi průměrní strůjci hodlali v konkurentech vzbudit respekt megalomanským prázdným gestem. Tvrdí to americká antropoložka a archeoložka Joyce Marcusová z University of Michigan. V češtině máme pro takové „hogo fogo“ předstírání celkem výstižný výraz „navoněná bída“.
Joyce Marcusová pracuje především ve Střední a Jižní Americe, ale pro jeden z klíčových argumentů pro podporu své teorie sáhla do starého Egypta. Největší z tamějších pyramid zabírá plochu 5 hektarů a tyčí se do výšky 146 metrů. Spolkla 6 milionů tun kamene. Je to zřejmě největší stavba světa a donedávna byla zcela jistě stavbou nejvyšší. Představa, že její majitel faraón Chufu patřil v egyptské historii k hvězdám první velikosti je ale hodně daleko pravdě. Mocí, významem i bohatstvím ho zastínili mnozí z jeho následovníků. Nikdo z nich se ale ani nepokusil trumfnout Chufuovu stavitelskou megalomanii. Využili svou moc úplně jinak – dobývali nová území, organizovali obchod s dalekými zeměmi, stavěli pevnosti, udržovali v pohotovosti početné armády, budovali závlahové systémy a lodní kanály. O tom si ale mohl nechat Chufu jenom zdát. Na to prostě neměl. Byl zástupcem jedné z prvních dynastií (konkrétně čtvrté z jednatřiceti dynastií) a své mocnější sousedy se rozhodl udržet v uctivém odstupu grandiózním trikem. Postavil pyramidu, která měla vzbuzovat dojem, že Chufu je mocný a není radno si s ním moc zahrávat.
Nikoli projev síly, ale pokus tuto sílu předstírat – to je podle Joyce Marcusové pravý motiv stavby egyptských pyramid. Trojice největších podvodníků Chufu, Rachef a Menkaure udržuje lidstvo v omylu už páté tisíciletí.
V této souvislosti snad stojí za zmínku, že nejrůznější ufologové na chabost Chufuových ekonomických a mocenských možností upozorňují a vyvozují z toho, že Chufu byl jen jakýsi sprejer, který se svým hieroglyfickým „grafitti“ podepsa na pyramidu postavenou jinou, dávno ztracenou civilizací nebo rovnou mimozemšťany. Ostatně vyznavači filmové i televizní „Hvězdné brány“ asi vědí, o čem je řeč. Teorie „navoněné bídy“ může být vnímána jako kontroverzní, ale na rozdíl od ufologických fantazií vychází z reálií a je otevřená kritice i korekcím.
Svět filmu a seriálu o „hvězdné bráně“ vysvětluje tavbu impozantních egyptských pyramid celkem bezvýznamnými faraóny zásahem mimozemšťanů. Ale zůstaňme raději „na zemi“ a hledejme za tímto na první pohled nelogickým faktem přízemnější pohnutky.
Joyce Marcusová je přesvědčena, že stejný trik jako Chufev použily i některé americké civilizace. První civilizace v Mexiku také stavěly pyramidy, jejichž velikosti nemohly stavby jejich následovníků konkurovat. Například Pyramida Slunce má stejnou plochu jako Chufevova pyramida, i když se tyčí jen do poloviční výšky, a nebyla později překonána ani Aztéky, o jejichž moci a bohatství nikdo nepochybuje. I oni dali přednost před mrháním sil na megalomanské stavby rozumnějším investicím do obchodu, armády, zemědělství. Podnikali dlouhé obchodní cesty i vojenské výboje. Chovali se stejně jako Chufevovi následníci.
Také v Peru našla Marcusová příklad rané nepříliš mocné civilizace, která si hrála“ na něco, čím ve skutečnosti nebyla, jen aby vypadala mocnější. Největší peruánská pyramida vznikla po roce 100 n.l. a vystavěli ji lidé kultury Moche. Je známa jako Huaca del Sol. Výškou se sice vypínala jen do jedné pětiny Chufuovy pyramidy, ale plochou základny se jí plně vyrovnala. Zabírala totiž rovněž 5 hektarů. (Americký badatel Jared Diamond klade v této souvislosti na stránkách časopisu Nature sugestivní otázku: Je tu nějaký důvod, proč stavitelé největších pyramid Egypta, Peru a Mexika dospěli k magické hodnotě pěti hektarů pro plochu jejich základny?). Následníci Moche, konkrétně kultura Chima nebo mnohem známější Inkové, se nepokusili pyramidu Huaca del Sol trumfnout. Opět se věnovali bohulibějším činnostem – stavbě silnic, závlahových systémů – nebo expanzi. Kultura Moche na nic takového neměla dost sil, a tak se pokusila získat prestiž stavbou pyramidy, která nepřinášela bezprostřední užitek.
Své teorie zveřejnila americká antropoložka v knize vydané v roce 2003 v Cotsen Institute v Los Angeles. Na stránkách časopisu Nature ji dále rozpracovává již zmíněný Jared Diamond. Ten uvádí nejen případy, které teorii „navoněné bídy“ pyramid podporují, ale zmiňuje i zajímavé výjimky a nabízí jejich vysvětlení.
V Japonsku se v dávných dobách stavěly obří mohyly tvaru „klíčové dírky“ zvané kofuny. Poblíž Osaky se nachází kofun s celkovou plochou 32 hektarů (Jared Diamond se nepodivuje, proč se Japonci nedrželi „osvědčené“ plochy 5 hektarů). Kofuny zjevně vznikaly snáze než pyramidy, protože k jejich stavěb nebylo zapotřebí kamenných kvádrů nebo cihel, ale stačilo jen nahrnout zeminu na velkou hromadu. I tak podali předci dnešních Japonců úctyhodný výkon. Největší kofuny vznikaly v době vzniku prvního japonského státu, který rozhodně neměl na to, aby přemohl své konkurenty. Zkoušel na ně tedy alespoň udělat dojem.
Také stavba kofunů, mohyly ve tvaru gigantické klíčové dírky, ve starém Japonsku potvrzuje podle amerického badatele Jareda Diamonda teorii „navoněné bídy“.
A teď k výjimkám. Obyvatelé Velikonočního ostrova tesali z kamene stále větší a větší sochy moai. Ta největší (vysoká 9,8 metru) byla vztyčena jako poslední. To s teorií „navoněné bídy“ na první pohled moc nesouhlasí. Ale Diamond je jiného názoru. Velikonoční ostrov neprošel sjednocením a obývaly jej konkurenční klany, které spolu neustále soupeřily bez možnosti přemoci a ovládnout konkurenci. Stavba stále větších moai tedy byla výsledkem jakési eskalace „kamenného furiantství“, kde „navoněná bída“ byla přetloukána „bídou ještě navoněnější“.
Moai z Velikonočního ostrova jsou příkladem, kdy menší „navoněnou bídu“ jen přetloukala „bída ještě navoněnější“. Tím vysvětluje Jared Diamond fakt, že poslední moai jsou ta největší.
Podobně vysvětluje Diamond i stavbu stále větších pyramid a chrámů civilizací starých Mayů. Také Mayové se nikdy nesjednotili a jednotlivé městské státy spolu neustále vedly války. Konkurence byla skutečně vyhrocená a nebyl tu nikdo, kdo by mohl jednoznačně ovládnout prostor a napřít úsilí rozumnějším směrem.
Za zmínku jistě stojí následující citát z práce Joyce Marcusové: „Měli bychom být ke starověké propagandě stejně skeptičtí jako jsme k moderním politikům.“
Možná je teorie „navoněné bídy“ hodna hlubší úvahy i v souvislosti s megalomanskými choutkami současných „mocenských trpaslíků“, např. v souvislosti s koketováním jedné nevelké a hospodářsky nepříliš prosperující středoevropské země s kandidaturou na pořadatelství letních olympijských her. Ale příkladů by se jistě našlo mnohem více.
Mayské chrámy a pyramidy vznikaly v prostředí vyhrocené konkurence malých států, které spolu neustále válčily. V téhle atmosféře nebylo pomyšlení na to, že by si lidé od „stavební propagandy“ oddychli. Tato pyramida a chrám stojí v Palenque.
Joyce Marcusová pracuje především ve Střední a Jižní Americe, ale pro jeden z klíčových argumentů pro podporu své teorie sáhla do starého Egypta. Největší z tamějších pyramid zabírá plochu 5 hektarů a tyčí se do výšky 146 metrů. Spolkla 6 milionů tun kamene. Je to zřejmě největší stavba světa a donedávna byla zcela jistě stavbou nejvyšší. Představa, že její majitel faraón Chufu patřil v egyptské historii k hvězdám první velikosti je ale hodně daleko pravdě. Mocí, významem i bohatstvím ho zastínili mnozí z jeho následovníků. Nikdo z nich se ale ani nepokusil trumfnout Chufuovu stavitelskou megalomanii. Využili svou moc úplně jinak – dobývali nová území, organizovali obchod s dalekými zeměmi, stavěli pevnosti, udržovali v pohotovosti početné armády, budovali závlahové systémy a lodní kanály. O tom si ale mohl nechat Chufu jenom zdát. Na to prostě neměl. Byl zástupcem jedné z prvních dynastií (konkrétně čtvrté z jednatřiceti dynastií) a své mocnější sousedy se rozhodl udržet v uctivém odstupu grandiózním trikem. Postavil pyramidu, která měla vzbuzovat dojem, že Chufu je mocný a není radno si s ním moc zahrávat.
Nikoli projev síly, ale pokus tuto sílu předstírat – to je podle Joyce Marcusové pravý motiv stavby egyptských pyramid. Trojice největších podvodníků Chufu, Rachef a Menkaure udržuje lidstvo v omylu už páté tisíciletí.
V této souvislosti snad stojí za zmínku, že nejrůznější ufologové na chabost Chufuových ekonomických a mocenských možností upozorňují a vyvozují z toho, že Chufu byl jen jakýsi sprejer, který se svým hieroglyfickým „grafitti“ podepsa na pyramidu postavenou jinou, dávno ztracenou civilizací nebo rovnou mimozemšťany. Ostatně vyznavači filmové i televizní „Hvězdné brány“ asi vědí, o čem je řeč. Teorie „navoněné bídy“ může být vnímána jako kontroverzní, ale na rozdíl od ufologických fantazií vychází z reálií a je otevřená kritice i korekcím.
Svět filmu a seriálu o „hvězdné bráně“ vysvětluje tavbu impozantních egyptských pyramid celkem bezvýznamnými faraóny zásahem mimozemšťanů. Ale zůstaňme raději „na zemi“ a hledejme za tímto na první pohled nelogickým faktem přízemnější pohnutky.
Joyce Marcusová je přesvědčena, že stejný trik jako Chufev použily i některé americké civilizace. První civilizace v Mexiku také stavěly pyramidy, jejichž velikosti nemohly stavby jejich následovníků konkurovat. Například Pyramida Slunce má stejnou plochu jako Chufevova pyramida, i když se tyčí jen do poloviční výšky, a nebyla později překonána ani Aztéky, o jejichž moci a bohatství nikdo nepochybuje. I oni dali přednost před mrháním sil na megalomanské stavby rozumnějším investicím do obchodu, armády, zemědělství. Podnikali dlouhé obchodní cesty i vojenské výboje. Chovali se stejně jako Chufevovi následníci.
Mexická Pyramida Slunce kultury Teotihuacán je podle Joyce Marcusové také jen názornou demonstrací „navoněné bídy“. Pojmenování pyramidy pochází z aztéckých dob a není jisté, jestli odpovídá původnímu názvu stavby. Pyramida vznikla v prvním století našeho letopočtu. Kultura Teotihuacán ale dosáhla svého „klasického“ období o pár století později a vystřídaly ji kultury ještě vlivnější. Nikdo už ale tenhle kolos netrumfl. Podle Joyce Narcisové nebylo proč. Tihle lidé už měli rozumnější věci na práci.
Také v Peru našla Marcusová příklad rané nepříliš mocné civilizace, která si hrála“ na něco, čím ve skutečnosti nebyla, jen aby vypadala mocnější. Největší peruánská pyramida vznikla po roce 100 n.l. a vystavěli ji lidé kultury Moche. Je známa jako Huaca del Sol. Výškou se sice vypínala jen do jedné pětiny Chufuovy pyramidy, ale plochou základny se jí plně vyrovnala. Zabírala totiž rovněž 5 hektarů. (Americký badatel Jared Diamond klade v této souvislosti na stránkách časopisu Nature sugestivní otázku: Je tu nějaký důvod, proč stavitelé největších pyramid Egypta, Peru a Mexika dospěli k magické hodnotě pěti hektarů pro plochu jejich základny?). Následníci Moche, konkrétně kultura Chima nebo mnohem známější Inkové, se nepokusili pyramidu Huaca del Sol trumfnout. Opět se věnovali bohulibějším činnostem – stavbě silnic, závlahových systémů – nebo expanzi. Kultura Moche na nic takového neměla dost sil, a tak se pokusila získat prestiž stavbou pyramidy, která nepřinášela bezprostřední užitek.
Své teorie zveřejnila americká antropoložka v knize vydané v roce 2003 v Cotsen Institute v Los Angeles. Na stránkách časopisu Nature ji dále rozpracovává již zmíněný Jared Diamond. Ten uvádí nejen případy, které teorii „navoněné bídy“ pyramid podporují, ale zmiňuje i zajímavé výjimky a nabízí jejich vysvětlení.
V Japonsku se v dávných dobách stavěly obří mohyly tvaru „klíčové dírky“ zvané kofuny. Poblíž Osaky se nachází kofun s celkovou plochou 32 hektarů (Jared Diamond se nepodivuje, proč se Japonci nedrželi „osvědčené“ plochy 5 hektarů). Kofuny zjevně vznikaly snáze než pyramidy, protože k jejich stavěb nebylo zapotřebí kamenných kvádrů nebo cihel, ale stačilo jen nahrnout zeminu na velkou hromadu. I tak podali předci dnešních Japonců úctyhodný výkon. Největší kofuny vznikaly v době vzniku prvního japonského státu, který rozhodně neměl na to, aby přemohl své konkurenty. Zkoušel na ně tedy alespoň udělat dojem.
Také stavba kofunů, mohyly ve tvaru gigantické klíčové dírky, ve starém Japonsku potvrzuje podle amerického badatele Jareda Diamonda teorii „navoněné bídy“.
A teď k výjimkám. Obyvatelé Velikonočního ostrova tesali z kamene stále větší a větší sochy moai. Ta největší (vysoká 9,8 metru) byla vztyčena jako poslední. To s teorií „navoněné bídy“ na první pohled moc nesouhlasí. Ale Diamond je jiného názoru. Velikonoční ostrov neprošel sjednocením a obývaly jej konkurenční klany, které spolu neustále soupeřily bez možnosti přemoci a ovládnout konkurenci. Stavba stále větších moai tedy byla výsledkem jakési eskalace „kamenného furiantství“, kde „navoněná bída“ byla přetloukána „bídou ještě navoněnější“.
Moai z Velikonočního ostrova jsou příkladem, kdy menší „navoněnou bídu“ jen přetloukala „bída ještě navoněnější“. Tím vysvětluje Jared Diamond fakt, že poslední moai jsou ta největší.
Podobně vysvětluje Diamond i stavbu stále větších pyramid a chrámů civilizací starých Mayů. Také Mayové se nikdy nesjednotili a jednotlivé městské státy spolu neustále vedly války. Konkurence byla skutečně vyhrocená a nebyl tu nikdo, kdo by mohl jednoznačně ovládnout prostor a napřít úsilí rozumnějším směrem.
Za zmínku jistě stojí následující citát z práce Joyce Marcusové: „Měli bychom být ke starověké propagandě stejně skeptičtí jako jsme k moderním politikům.“
Možná je teorie „navoněné bídy“ hodna hlubší úvahy i v souvislosti s megalomanskými choutkami současných „mocenských trpaslíků“, např. v souvislosti s koketováním jedné nevelké a hospodářsky nepříliš prosperující středoevropské země s kandidaturou na pořadatelství letních olympijských her. Ale příkladů by se jistě našlo mnohem více.
Mayské chrámy a pyramidy vznikaly v prostředí vyhrocené konkurence malých států, které spolu neustále válčily. V téhle atmosféře nebylo pomyšlení na to, že by si lidé od „stavební propagandy“ oddychli. Tato pyramida a chrám stojí v Palenque.
Autor: Jaroslav Petr
Datum: 22.09.2003
Diskuze:
