Snaha vymýtit jezevce vedla ke změnám v jejich sociálním chování. Britští ekologové dokonce prohlašují, že to může podkopat snahu udržet na uzdě tuberkulózu skotu. Pro své tvrzení mají dost pádné argumenty. Ukázalo se, že jezevci, kteří přežili vybíjení se znovu začali sdružovat. Původně vymezená teritoria, ze kterých jezevci „nevytáhli paty“, přestaly najednou platit a nově vznikající skupiny se ve svých teritoriích začaly překrývat. Takto vzniklá společenství jsou mnohem více náchylná k přenosu chorob.
Jedna z těchto přenosných chorob, která je ve světě a především ve Velké Británii s jezevci spojována je tuberkulóza. V Anglii je tato nemoc vážným zemědělským, ale i hospodářským problémem. Jen v letošní roce (2003) muselo být ve Velké Británii, kvůli této chorobě, utraceno více než 15 000 kusů skotu. Dvě třetiny z tohoto počtu připadají na oblast západní Anglie. Vláda vynakládá na kompenzace farmářům za tuberkulózou postižená zvířata, miliony Liber.
Jak do celého případu zapadají jezevci? Jednoduše, mezi jezevci je choroba hojně rozšířena. Zda ji přenášejí i na skot je zatím stále předmětem akademických sporů, nicméně některé souvislosti týkající se rozšíření TBC u skotu, počtem a rozšířením nakažených jezevců byly v minulosti shledány a v odborném tisku publikovány. To vyvolalo u farmářů obavy a tak není divu, že se postarali o to, aby „viník“ byl odstraněn. Farmáři v naději, že tak ochrání svá stáda, začali s vybíjením jezevců. Farmářům se dá těžko co vytknout. Jezevci mají tuberkulózu a ta je přenosná na skot. Veterináři potvrzovali, že tam kde je hodně jezevců, je i hodně případů TBC u skotu. Logicky vzato - snížení počtu jezevců mělo zlepšit situaci i u skotu. Časem se ukázalo, že úvaha je sice logická, ale je mylná!
Britská vláda začala se sledováním údajů o počtu skotu s diagnostikovanou tuberkulózou začátkem sedmdesátých let ale již nyní lze zveřejnit několik dílčích poznatků, které na zmíněný omyl upozorňují. Například to, že od začátku osmdesátých let dochází k nárůstu počtu tuberkulózou infikovaných kusů. Co se jezevců týká, začínají mít ekologové jasněji například v tom, že nenarušené populace jezevců teritoriálně osídlí krajinu a že u nich dochází jen k minimálnímu míšení jednotlivých skupin zvířat. Tento vtisknutý vzor chování, kterým se jezevci řídí se v průběhu evoluce vytvořil zřejmě právě proto, že to populaci jako celek chrání před šířením infekčních chorob.



Jezevec (Meles meles) je nositelem tuberkulózy. Farmáři ve snaze ochránit svá stáda jej mnohdy nemilosrdně zabíjejí. Ochranný efekt tohoto vybíjení se zřejmě mine účinkem.


Jedním z výzkumníků, který se snaží přenosu tuberkulózy z jezevců na skot přijít na kloub je Philip Riordan z Oxfordské univerzity. Ten se svými kolegy studoval oblast v Glocesterském hrabství na západě Anglie. Ve sledované lokalitě v roce 1995 farmáři vybili 40% jezevčí populace. Všichni, včetně ekologů i vládních úředníků se domnívali, že snížením počtu jezevců dojde ke snížení rizika přenosu tuberkulózy a to i na skot. Opatření mělo chránit i jezevce a to před nimi samými. U rozptýlených zvířat nemělo docházet k tak častým kontaktům, populace se měla ozdravit. Zřejmě by k tomu došlo ale jezevci se přestali chovat v duchu hesla „je zalezlý jako jezevec“. Po čtyřech letech pozorování dané oblasti nezbylo ekologům než konstatovat, že v místech, kde došlo k vybíjení jezevců, začali jezevčí holokaust přeživší jedinci migrovat. Jednotlivé kusy a skupinky začaly vyvíjet čilé kontakty. Jezevci expandovali i z míst, kde byla jejich koncentrace v důsledku jejich hubení malá. V jiných lokalitách se zase shlukovali. Jezevci se přestali chovat „normálně“ a migrace s sebou přinesla nové, podstatně vyšší riziko přenosu infekcí a to i na relativně velkých územních celcích. Farmáři také mohli konstatovat neblahý dopad svého konání - tuberkulóza skotu se v místech, kde mělo díky eradikaci jezevců dojít k jejímu vymýcení se objevila v roce 2000 znovu.
Z celé záležitosti bychom si měli vzít následující ponaučení: Představa, že prostým vybíjením nějaké zamořené populace snížíme stejnou měrou i riziko přenosu nákazy u jiné populace, je značně zjednodušená a pravděpodobně i mylná.
Celý případ jezevců v Evropě v mnohém připomíná nedávnou snahu australských farmářů. Ti se pro změnu snažili zdecimovat přemnožené králíky importem jejich predátora – fretky. Úvaha i v tomto případě byla logická. Jenže u některé z dovezených fretek se vyskytla tubera. Fretkám se v nové vlasti dařilo, ale začalo se dařit i tuberkulóze. Ta se nyní stává možná ještě větším problémem, než samotní králíci. Ale to je už jiná kapitola a o té zas někdy jindy.

Fretka, dovezená do Australie za účelem likvidace králíků se stala postrachem farmářů z jiného důvodu – vyskytla se u ní tuberkulóza…

Závěr
Terénní sledování výskytu a chování jezevců v návaznosti na výskyt tuberkulózy u skotu začalo v Anglii v roce 1998. Sledování bude ukončeno až v roce 2006. Na konečné zhodnocení toho, jak se různé postupy snižování počtu jezevců podepsaly na výskytu tuberkulózy u skotu si budeme muset ještě nejméně tři roky počkat. 
Možná, že se ale dříve dočkáme výsledku jiného experimentu na němž ve Velké Británii nyní pracují. Jedná se o vývoj nových vakcín a vakcinačních postupů, které by měly tuberkulózu u jezevců ale i u skotu vymýtit.