Věřící lidé jsou v porovnání s ateisty pravděpodobně mnohem častěji ponoukáni k sociálnímu cítění a jednání, které prospívá ostatním, tedy společnosti. Takové vyzývání k jednání ve prospěch společenství a na vlastní náklady padá na úrodnou půdu zejména tehdy, když to podporuje sebeúctu jedince nebo když jsou zbožné myšlenky „oveček“ čerstvě aktivovány slovy jejich „pastýře“, to tvrdí sociologové z UBC Ara Norenzayan a Azim Shariff. Jejich dokument “The Origin and Evolution of Religious Prosociality”(Původ a vývoj náboženského sociálního cítění) se objevuje v říjnovém vydání Science Magazine.

Zvětšit obrázek

Porovnání životnosti náboženských versus světských společenství. Analýza 200 náboženských a světských komunit v Americe v 19. století. Náboženská společenství měla zhruba čtyřikrát větší pravděpodobnost přežití než jejich sekulární protějšky.

Tato práce ve dvou částech zevrubně studuje rozdíly v sebeobětování a altruismu věřících a ateistů. Autoři Norenzayan a Shariff nejprve přezkoumávali antropologická data, sociologické, psychologické a ekonomické souvislosti a potom pokračovali v průzkumu toho, jak se náboženství svým povzbuzováním k sebeobětování a spolupráci stalo činitelem vzniku, vzestupu a stability velkých společenství, tvořených geneticky nespřízněnými jedinci.

Dosud byla veřejná diskuse o tom, zda náboženství podporuje spolupráci a víru, většinou vedena s odstupem a mnohdy s vtipem, a proto se docent Norenzayan k práci vyjadřuje takto: „Chtěli jsme se na toto téma podívat vědecky, a tak jsme naši práci postavili na pevné vědecké základy, podepřené důkazy.“

Zvětšit obrázek

Ara Norenzayan: „Některé z moderních společností, které se vyznačují vysokou úrovní spolupráce na záležitostech v obecném zájmu, jsou svobodnější a také více volnomyšlenkářské. Lidé objevili jinou cestu k tomu, jak se „obětovat“ ve prospěch ostatních a pracovat na společném díle – a jde jim to docela dobře i bez víry v Boha.“

Při zkoumání napříč různými vědními obory výzkumníci objevili například tyto zajímavé skutečnosti:
-  Empirická antropologická data naznačují, že častější spolupráce se vyskytuje mezi společnostmi věřících než nevěřících, a to zejména tehdy, pokud je ohroženo přežití skupiny, či celého společenství.
-  Ekonomické pokusy udávají, že náboženství zvyšuje zejména úroveň vzájemné důvěry mezi účastníky
-  Psychologické pokusy ukazují, že náboženstvím ovlivněné smýšlení a vzor vševědoucího morálního Boha snižuje úroveň podvádění, sobeckého a asociálního jednání.

„Tento typ ctnostného a morálního chování, motivovaného náboženstvím, hrálo pravděpodobně důležitou sociální roli v celé historii lidstva,“ říká Shariff, doktorand psychologie a dodává: „Jedním z důvodů, proč nyní máme velká spolupracující společenství lidí, může být i některý z aspektů náboženství – jako je například vyhledávání a plnění rozličných a různě nákladných náboženských povinností k všemocnému Bohu – což věřící vedlo v minulosti k větší spolupráci ve prospěch celku.

Autoři zjistili, že během dějin a napříč kulturami se z představy všemohoucího, morálního „Velkého Boha“ obvykle zplodily „velké skupiny“ – velká, stabilní společenství, která pak dokázala úspěšně předávat své kulturní dědictví, chování, názory a zvyklosti.

Studie zdůrazňuje, že v dnešním světě už nemá náboženství žádný monopol na vstřícné a velkodušné chování. V mnoha průzkumech jednali ateisté stejně velkodušně a se sociálním cítěním jako věřící. Posledních několik stovek let byl pozorován vzestup mnoha nenáboženských charitativních mechanismů, které mají za cíl pomoc bližnímu.ˇ 

Zdroj: University of British Columbia