Spolu s Jamie Linkovou vytvořil Sailor zatím něco mnohem jednoduššího než roboty. Pro jejich produkt se rychle ujal název „chytrý prach“. Vyrobili jej nalámáním tenké křemíkové destičky, jejíž povrch byl upraven tak, aby jedna strana odpuzovala vodu a druhá strana naopak vodu vázala. Každá strana destičky tak zároveň získala i jinou barvu.  Jednotlivá zrnka „chytrého prachu“ jsou miniaturní zrcátka  s odlišným lícem a rubem. Mají průměr srovnatelný s tloušťkou lidského vlasu, a nejsou proto viditelná pouhým okem. Člověk si uvědomí jejich přítomnost, teprve když se kolem něčeho shluknou.

Tailor demonstroval vlastnosti „chytrého prachu“ tím, že ho smísil s vodou, do které přidal kapku oleje. Částice prachu přilnuly k povrchu kapky stranou, jež odpuzuje vodu, a zároveň si zahrály na chameleóna.

„Do pórů částice, jež ulpěla na kapce, pronikne trocha oleje a to změní její barvu. Tahle změna závisí na typu látky, na který se částice navázala, a signalizuje nám, jestli prach našel to, co hledáme,“ vysvětluje Sailor.

Linková vkládá velké naděje především do schopnosti „chytrého prachu“ samovolně se uspořádávat kolem vybraného cíle do větších celků. Stejným způsobem by se mohli jednou sami kompletovat z mikroskopických součástek miniaturní roboti. To je ale prozatím vize

Tak vypadá „chytrý prach“ pod mikroskopem. Nic moc, že?

Takhle vypadá olejová kapka, kterou „chytrý prach“ našel v nádobce s vodou. Snímek nabídla University of California bez toho, že by vysvětlila, proč je kapka oleje na dně a proč olej neplave na hladině, jak bývá jeho dobrým zvykem. Pokud mají čtenáři pro tento fenomén nějaké vysvětlení, budeme za něj vděční.