Zvětšit obrázek

Rozložení permafrostu na severní polokouli. Podle nové studie by se tání permafrostu v severních zeměpisných šířkách, které umožňuje mikrobiální rozklad organických složek půdy, mohlo stát dalším zdrojem oxidu uhličitého, vedoucím k urychlení globálního oteplování.

Podle výsledků nového odhadu by mohlo roztávání permafrostu v severních zeměpisných šířkách značně zvyšovat mikrobiální rozklad uhlíkatých sloučenin v půdě, a to by se tak mohlo stát dalším významným zdrojem oxidu uhličitého a následně i rychlejšího oteplování.

Zvětšit obrázek

Edward A. G. Schuur

 
Studie od Edwarda A. G. Schuura z University of Florida a mezinárodního týmu spoluautorů více než zdvojnásobila předchozí odhady množství uhlíku uloženého v permafrostu: nové hodnoty jsou srovnatelné s dvojnásobkem celkového množství atmosférického oxidu uhličitého. Autoři učinili závěr, že uvolňování tohoto skleníkového plynu z tajícího permafrostu by se mohlo rovnat zhruba polovině toho, co vychází z celkové změny využití zemědělské půdy během tohoto století.

 
Schuur se svými spolupracovníky vylepšili dřívější odhady s přihlédnutím ke složitým procesům, při kterých dochází ke směšování půdy z různých hloubek během tání a mrznutí permafrostu, které se v různém stupni objevuje každý rok. Soudí, že během milénií bylo pohřbeno a zmrazeno přes bilion tun organických sloučenin v ohromných rozlohách světového permafrostu. Nynější relativně rychlé oteplování přináší organický materiál zpátky do koloběhu v globálním ekosystému. Některé účinky tání permafrostu mohou být viděny například na Aljašce a na Sibiři jako dramatické poklesy terénu, nazývané termokarsty.

Zvětšit obrázek

Fotografie typických termokarstových jevů ve věčně zmrzlé krajině. Údolí řeky Noatak na Aljašce (a), les (b) a tundra (c) v Denali National Park na Aljašce. Jezera v nížině severovýchodní Sibiře (d), eroze jezerního břehu (e) a sedání říčních sedimentů na Sibiři. (foto: a) Andrew Balser; b) a c) Larissa Yocum; d) a f) Edward A. G. Schuur; e) Peter Kuhry)

Schuur a jeho kolegové připouštějí, že existuje mnoho obtíží při odhadování množství emisí oxidu uhličitého z permafrostových oblastí, které samozřejmě už podle rozlohy zadržují mnohem více uhlíku v arktických a boreálních oblastech severní polokoule, než ty na jižní polokouli. Data jsou omezená a emise jsou ovlivňovány množstvím povrchové vody, topografií, požáry, sněhovou pokrývkou a dalšími faktory. Takže tání, jakkoliv je kritickým faktorem, je velmi těžké počítačově přesně modelovat.

Některé trendy spojované s oteplováním v arktických oblastech, jakým je například pronikání některých druhů stromů do tundry, mohou způsobovat větší pohlcování oxidu uhličitého, a tak částečně působit proti efektu vzniklému táním permafrostu. Ale nový odhad Shuurova týmu naznačuje, že tání nakonec pravděpodobně převládne nad známými vyrovnávacími trendy, a bude představovat další příspěvek CO₂ vedoucí k urychlení oteplování.ˇ

Zdroj: American Institute of Biological Sciences