„Existuje samozřejmě mnoho důvodů, proč by některá osoba mohla mít problémy ve vztahu, ale toto je poprvé, kdy byla specifická genová odchylka spojena s tím, jak pevně se muži váží ke svým partnerkám,“ říká Hasse Walum, postgraduální student na Department of Medical Epidemiology and Biostatistics.

 

Hraboš pensylvánský (Microtus pennsylvanicus) je promiskuitní. Genová léčba, která mu zvýší produkci receptorů pro hormon vasopresin, z něj udělá vzor manželské celoživotní věrnosti. Podrobnosti ZDE.

Walum v této práci také zdůrazňuje, že účinek této genetické odchylky je relativně malý a nedá se dost dobře použít k přesné predikci toho, jak se někdo bude chovat v budoucím partnerském vztahu.
Hasse Walum a jeho kolegové použili ve své práci data ze švédské studie „The Twin and Offspring Study in Sweden“, do které bylo zapojeno více než 550 jednovaječných dvojčat a jejich partnerek. Gen sledovaný v této studii kóduje jeden receptor pro vasopresin, což je hormon objevující se v mozku většiny savců. Tým zjistil, že muži nesoucí jednu nebo dvě odchylné alely 334 tohoto genu, se často chovali odlišně v partnerských vztazích, než muži, kterým tato genová odchylka chyběla.

Hasse Walum: „Fakt, že gen odpovídající za „partnerské“ chování hrabošů, působí stejně i u lidí, učinil naše objevy ještě zajímavějšími.“ (foto: Sebastian Dahlgren)

Výskyt alely 334 byl statisticky spojen s tím, jak silné pouto cítil muž ke své partnerce. A výsledkem bylo zjištění, že muži nesoucí dvě alely 334, se v posledním roce ocitli s dvojnásobnou pravděpodobností v manželské nebo vztahové krizi, než ti, kterým tato genová odchylka chyběla. Existovala také korelace mezi genovou odchylkou u mužů a tím, co si jejich partnerky myslely o jejich vztahu. „Ženy, vdané za muže, kteří nesli jednu nebo dvě alely s touto odchylkou, byly v průměru méně spokojené se svým vztahem, než ty ženy, jejichž muži nebyli nositeli této alely,“ říká Hasse Walum.

Ten samý gen byl již dříve studován u hrabošů a tam byl také spojen s monogamním chováním samečků. Osel o něm referoval v článku: Genová léčba promiskuity. Nyní se tedy jen potvrdilo, že to, co funguje u hraboších samečků, funguje i u těch lidských.
Tým doufá, že lepší znalost účinku vasopresinu na lidské vztahy přinese jednoho dne řešení problémů v sociálních interakcích u nemocí, jako je například autismus. Jestli to povede až ke genové léčbě sklonů k „sukničkářství“ je zatím těžko odhadnout.ˇ

Zdroj: Karolinska Institutet