Roztoč kleštík včelí (Varroa destructor) zřejmě stojí společně s virovou nákazou za kolapsem včelstev v USA.

Napadení včel kleštíkem, označované obvykle jako varroáza, představuje hrozbu pro včely na celém světě. V některých zemích už přerostlo napadení včel kleštíkem v pohromu. Drobný roztoč se přichytává na těle včel i na jejich plod v plástech a saje jim tělní tekutiny. Včela může nést na těle i několik kleštíků a výsledná ztráta tělních tekutin ji dokáže vážně oslabit nebo i zahubit. Ve včelstvech zdeptaných varroázou se šíří i viry, kterým zdravé včely bez problémů odolají. Ve Spojených státech je promoření kleštíkem tak masivní, že roztoč spolu s virovými infekcemi v některých oblastech včely prakticky vyhubil. Američané hovoří o tomto fenoménu jako o  „nemoci kolapsu včelstev“. Škody na zničených včelstvech a následně snížené úrodě zemědělských plodin počítají v miliardách dolarů. V České republice napáchala varroáza obrovské škody během teplé zimy na přelomu roku 2007 a 2008. Klima bylo pro přežití roztoče nadmíru příhodné a mnohá včelstva padla „včelímu vrahovi“ za oběť.

Zvětšit obrázek

David Chandler: „Máme čtyři druhy plísní, které kleštíka napadají. Jde o jejich přirozené nepřátele. Nyní testujeme jejich aplikaci do úlů“.

Léčba varroázy není jednoduchá, protože roztoč už na mnoha místech získal odolnost ke speciálním přípravkům, které včelám neublíží, ale kleštíka hubí. K nám se odolní původci varroázy dostávají ve větší míře například z Rakouska.

Britští vědci, vedení Davidem Chandlerem z University of Warwick, se rozhodli využít k ochraně včel přirozených nepřátel kleštíka včelího. K těm patří houby a plísně napadající roztoče. Zatím však nebyla známa plíseň či houba, která by kleštíka spolehlivě hubila. Chandler a jeho spolupracovníci jich našli hned několik. Začínali s padesátkou slibných hub a plísní, o kterých věděli, že cizopasí na těle roztočů. Hledali mikroorganismus, kterému by včely snadno odolávaly a pro kleštíka by představoval akutní hrozbu. Potenciální spojenec včelařů musí splňovat i další náročné kritérium. Na rozdíl od většiny plísní a hub, kterým se daří v chladu a vlhku, musí prosperovat v teple a suchu, které vládne uvnitř včelího úlu.  Nakonec Chandlerův tým odhalil čtyři plísně, které všechny tři požadavky splňují. Ty nyní vědci podrobují finálním testům, při nichž hledají efektivní způsob, jakým lze plísně dostat přímo k včelám. Zkoušeli například rozstřikovat spory plísní po úlu ve spreji, ale to se příliš neosvědčilo. Jako nejúčinnější se zatím jeví nízké vaničky naplněné živným roztokem s plísní. Ty se umístí u vletového otvoru do úlu tak, aby si v nich včely před vstupem do úlu musely smočit nohy. S plísní tak přijde do styku drtivá většina včel a ty následně roznášejí plíseň po úlu. Přesto není jednoduché zajistit, aby se plíseň dostala ke všem kleštíkům a ti byli spolehlivě vyhubeni. Chandler  nevylučuje, že bude nakonec nutné vpravovat plíseň do úlu a mezi včely hned několika různými způsoby.
Ve spojení s důkladnou prevencí, léčbou pomocí chemických přípravků, by mohl biologický boj představovat další účinnou zbraň v zoufalé snaze o záchranu včel.ˇ

Pramen: University of Warwick