Keramika z italské Umbrie byla v 15. a 16. století pro své nádherné barvy vysoce ceněna po celé Evropě. Tým vědců z university v Perugii vedený Brunem Brunettim zjistil, že nádherné glazury renesanční keramiky obsahují částice mědi a stříbra o průměru 5 až 100 nanometrů a splňují kritérium pro zařazení mezi nanomateriály. Kovové nanočástice odrážejí světlo ze svého povrchu bez toho, že by jej rozptylovaly. Výsledkem je jedinečný „metalízový“ efekt. Postup při výrobě takových glazur se zachoval v knize italského autora Cipriana Piccolpassa z roku 1557. Soli mědi a stříbra míchali hrníři s octem, okrem a jílem. Touto směskou pak natírali nádoby, které už měly na svém povrchu jednu vypálenou glazuru. Pokud při dalším vypalování udrželi potřebnou teplotu bez velkých výkyvů, mohli se těšit z jedinečné „metalízy“. Současné volání ekologických aktivistů po zákazu nanotechnologií s odůvodněním, že produkují zcela nové a tudíž i neprověřené materiály, lze odkazem na renesanční hrnčíře přinejmenším zpochybnit.








Talíř s Judou Makabejským vyrobili hrnčíři v italském městě Deruta někdy kolem roku 1530. Zlatou barvu daly jeho glazuře nanočástice.