Profesor Brian Butterworth, UCL Institute of Cognitive Neuroscience

Z výsledků pokusů publikovaných anglicko-australským týmem ve sborníku americké akademie věd (Proceedings of the National Academy of Sciences) vyplývá, že existuje vrozená schopnost k početním úkonům. Nesprávný rozvoj těchto děděných schopností může stát za nižšími výkony v matematice.

Podle profesora Briana Butterwortha, vedoucího projektu, je rovněž potřeba změnit představu o  jazykovém determinismu procesu počítání. Ten předpokládá, že pro děti je nutné mít kódová slova k tomu, aby dokázaly pracovat s čísly vyššími než tři. Tím se snažíme říci, že panoval předpoklad, že k osvojení si významu pojmu „pět“ potřebujeme mít slovo „pět“. Poznatky, které poskytla práce s dětmi ze dvou kontinentů, tuto představu mění. Jde o výzkum, který se prováděl u australských domorodců a u domorodců z Amazonie. Tedy u kmenů, které nemají výrazy pro základní početní úkony.    

Studie provedená na dětech Aboriginců dokládá, že počty objektů v sadě rozeznáváme zcela přirozeně a že chybějící slova pro číslovky nás o schopnost provádět početní úkony nepřipraví.

V Austrálii existují domorodé kmeny, jejichž příslušníci mají velmi omezený počet slov pro číslovky. Tito lidé často používají ve své mluvě posunky. Ukázalo se ale, že ani tyto posunky čísla nepředstavují. A právě ty si jazykozpytci vybrali k pokusům s dětmi. Šlo o dvě zcela oddělené a nepříbuzné komunity. Jedna žije na okraji pouštní oblasti Tanami (400km severozápadně od Alice Springs) a mluví jazykem warlpiri. Druhá komunita žije v oblasti Groote Eylandt (u zálivu Carpentaria) a mluví řečí anindilyakwa. Vědci pracovali s dětmi ve věkovém rozmezí čtyř až sedmi let. Obě zmíněné lidské komunity mají jednu věc společnou - v jejich jazycích se vyskytují slova pro jedna, dvě, málo a mnoho. Jazyk Anindilyakwa má sice rituální výrazy i pro čísla do dvaceti, ale dětem se nevysvětlují a ony je neznají.

 

V řeči warlpiri číslovky tři, čtyři, pět,... nemají.

Zkoumat, zda tito lidé umí „počítat“, se neobešlo bez řady zvláštností. Nešlo například použít otázku „Kolik...?“. Stejně tak nesmyslné je ptát se jich: „Je na těchto dvou hromádkách stejný počet objektů?" Proto museli vědci vymyslet speciální testy. Zkoušeli děti například tak, že počet zvuků, které slyšely, vyjadřovaly údery dvou klacků o sebe. Testy byly voleny tak, aby si děti musely spojovat množství se dvěma jevy – zvukem a akcí (pohybem ruky).

K počítání čísla ani slova nepotřebujeme.

To znamená, že nešlo jen o jakési „opičení se“ podle vizuálního kontaktu. Odborně řečeno, u dětí šlo o vyjadřování se v abstraktních pojmech. Pět úderů tedy znamenalo něčeho pět (například odebrání pěti kamínků z hromádky). Vědci zjistili, že v testech, při kterých se početní úkony (až do čísla devět), vyjadřovaly bušením klackem, to děti domorodců zvládaly stejně dobře, ba dokonce lépe, nežli děti z anglicky mluvících rodin. A to přesto, že v jejich jazyce nemají slova pro označení takového množství ani číslovky.  

K čemu takové pokusy jsou? Mimo jiné se ukázalo, že početní představivost je věcí vrozenou. To pomáhá vysvětlit jev, který se vyskytuje u dětí ve všech civilizovaných společnostech a kterému se říká dyskalkulie, nebo také matematická dyslexie. Výstup má i konrétní podobu. Když nic jiného, tak od nynějška neschopnost vyjadřovat se v číslech a špatné známky z aritmetiky mají děti právo svádět na nás - rodiče.ˇ

Pramen: University College London
B. Butterworth, R. Reeve, F. Reynolds and D. Lloyd. Numerical thought with and without words: Evidence from indigenous Australian children. Proceedings of the National Academy of Sciences.