Rytmus a operace sčítání

Igor Turecek0,2008-08-22 13:49:57

Bohužel jsem ještě neměl čas si přečíst původní článek a tak snad jen několik myšlenek.
Na rozdíl od kritiků se mi naopak téma článku zdá velmi zajímavé a aktuální. Podle jednoho autora je číslo výsledek inkluze řazení a třídění. Dítě nepochopí číslo tak, že se naučí slova pro číslovky. Naučí se je tak, že nejprve abstrahuje od vlastností předmětů, na které čísla nejprve váže. Představte si, že ze čtyř sirek uděláte písmeno W. A pod ně ještě jedno W. Zeptáte se dítěte, zda je v každém W stejný počet sirek. Když řekne ano, tak to horní W roztáhnete před zrakem dítěte do jedné linie a položíte stejnou otázku. Ve věku, kdy děti váží identitu na figurální uspořádání prvků vám dítě okamžitě odpoví, že v horní figuře je více sirek.
Operační číslo používá dítě teprve tehdy, když chápe pojem číselné množiny nezávislé na prostorovém uspořádání, když chápe invarianci (zachování) skupiny (množiny).
Každý prvek takové skupiny se stává ekvivalentní s jiným – např. 1 = 1 = 1 atd. Pak může tyto prvky třídit – např.1 < (1+1) < (1+1+1) atd. a řadit (→). Řadit je musí proto, aby jeden prvek nepočítalo dvakrát a řadit je může buďto v prostoru nebo v čase. Pokud je řadí v čase, tak jsme u těch rytmů. Podle mého dosavadního chápání rytmus umožní řadit „před“ a „za“. Nikoliv „větší než“. Jenom rytmem číslo nevysvětlíte. A operaci sčítání již vůbec ne. Anebo mě někdo poučí, že rytmem lze sčítat? Vysvětlíte tak pouze to, že jeden prvek dítě nepočítá dvakrát.
Takže jenom mávnout rukou nad tímto experimentem poukazem na rytmus nemůžete. Samotné sčítání, což je operace na číslech a takovým zástupcem je matematické znaménko +, rytmy také nevysvětlíte. Prozatimní souhrn – muselo by se vysvětlit, jak se pomocí rytmů 1. třídí, za 2. abstrahuje a za 3. sčítá.

Předpokladem vědeckého postupu nebo i jen zdravého selského rozumu při chápání souvislostí mezi jevy jsou principy invariance. Tak například setrvačnost - alias princip invariance nebo jednoduše jen invariance. Teprve tehdy, když pochopím, za jakých podmínek se těleso bude stále pohybovat jedním směrem, mohu formulovat zákon setrvačnosti. Pro myšlení – jehož podmnožinou je počítání nebo i číslo – je takovou primární invariancí vznik objektu. Teprve když pochopím, za jakých podmínek je těleso stále jedno a totéž (ať se na ně dívám z jakéhokoliv úhlu, za jakéhokoliv osvětlení, barvy, vzdálenosti, materiálu, atd.), mohu formulovat zákon konstantního objektu. A na něm teprve stavět objekt čísla.

Invariance je formální podmínkou jakékoliv zkušenosti, představy skutečnosti, nebo konstrukce skutečnosti. Invariance je tedy nutná podmínka jakékoliv chápající činnosti. Zda je invariance (uchování něčeho, jedno čehokoliv, nějaké jednotky ( je nutnou podmínkou matematického chápání)) nejen nějakou funkcí, ale dokonce apriorní strukturou, to musí rozhodnout psycho-genetické analýzy a výzkumy. Proto se mi zdají informace takového článku zajímavé.

Ostatně, operace s číslem (např. sčítání) je obsažena v akci (činnosti). Podle jedné teorie jsou matematické operace odvozeny od manipulací s objekty. Takže ke sčítání skutečně nepotřebujeme ani čísla, ani slova. Ale jak jsem řekl na začátku, neměl jsem ještě čas si původní článek přečíst. Ovšem něco, na čem se ty operace provádí potřebujeme.

Odpovědět

Nic nového to není,

Jan Poslušný,2008-08-21 10:32:57

takhle "počítat" zvládne každý. Sledu zvuků mozek přidělí určitý "rytmus", který pak jde snadno zopakovat. Podle vlastní zkušenosti vím, že takto si lze nonverbálně zapamatovat počet, porovnat ho s jiným počtem (větší, menší, roven), sčítat. Článek se bohužel nezmiňuje o početních úkonech, které zvládají mladí domorodci.

Odpovědět

Verbální substantivum "chybění"

Igor Turecek0,2008-08-20 12:32:49

Jsem velmi vděčný za jakoukoliv připomínku k češtině, i když nejsem autorem článku, poněvadž sám kvalitou nehýřím.

Ale verbální substantivum „chybění“ ....

Cituji z Mluvnice češtiny, Academia, 1986, str. 137:
Po stránce syntaktické se verbální substantiva chovají jako substantiva jiných typů: primárně obsazují pozici podmětu a předmětu, sekundárně pozici jiných větných členů (především příslovečného určení a přívlastku). V primárních syntaktických funkcích se často zajišťuje jejich vřazení do větného vzorce sémanticky chudými až prázdnými slovesy, spojitelnými s poměrně početnými množinami substantiv dějových (např. provádět, činit, konat, dělat ap.). Vznikají tak verbonominální konstrukce (analytické predikáty), které se vyznačují větší nebo menší idiomatičností a za jistých okolností konkurují slovesům motivujícím příšlušné verbální substantivum. Jako synonymní prostředky bývají tyto verbonominální konstrukce zapojeny i do soustavy slovesného vidu: hodnotit/provádět hodnocení – zhodnotit/provést zhodnocení.

Transpozice slovesa do verbonominální konstrukce, v níž je jmenná složka obsazena verbonominálním substantivem, přináší výhody pro funkční perspektivu výpovědi. Ve shodě s komunikativním záměrem se děj, který při pojmenování určitým tvarem slovesným plní spojovací (tranzitní) funkci mezi tematickou a rematickou částí výpovědi, dostává po substancializaci do postavení jádra výpovědi.
Konec citátu.

Jádrem výpovědi článku je právě CHYBĚNÍ slov pro čísla.

Autor Pazdera proto zcela ve shodě s češtinou zdůraznil obsah článu i tvaroslovně. Proto se domnívám, že kritika kvůli "chybění" je neopodstatněná.

"Verbonominální substantiva usnadňují jako součást verbonominální konstrukcí odkazy na předcházející část textu, jsou tedy výhodným prostředkem textové koheze zajišťované výstavbou tématických částí výpovědi.
Např.: Chlapec se po dlouhém váhání ke lži přiznal. Toto přiznání učinil bez nátlaku."

„Za verbální adjektivum se považují například zpřídavnělé přechodníky přítomné (dělající nebo právě chybějící). Vyjadřují dějovou vlastnost trvajíc současně s dějem přísudkového slovesa. Mohou být proto odvozena jen od sloves nedokonavých.“ str. 146

Při mých chabých jazykových znalostech tomu příliš nerozumím, ale snad pomůže příklad.
V článku o Aborigincích jsou slova „vrozená schopnost k početním úkonům“. Kdybychom vypustili „k“, obdrželi bychom „vrozená schopnost ... početním úkonům“. Zde by šlo o chybějící „K“, které v jazyce jinak existuje. Ale Aboriginci číslovky nemají. Takže se musí hovořit o „chybění“ nebo „neexistenci“, ale v žádném případě o chybějících slovech. To by se totiž předpokládalo, že ta slova mají, jen je nepoužívají. A to je pravý opak obsahu článku. V článku se hovoří o číslovkách do dvaceti, "ale dětem se nevysvětlují a neznají je"-
Proto:
správně: chybění, neexistence
chybně: chybějící


A ještě poznámku k Slovníku spisovného jazyka českého, Academie, 1989. V tomto slovníku chybí sloveso „chybět“. Pod heslem „scházet“ je naproti tomu význam chybět uveden.
V Trávníčkovi „chybět“ je.

Odpovědět