Zvětšit obrázek

Dimer molekuly GDNF. Protein, který dokáže vracet ztracenou paměť.

Starého psa novým kouskům nenaučíš, praví jedno z přísloví. Psa možná ještě ne, ale potkana už ano a člověka také. Za předpokladu, že jim dodáte do mozku patřičnou látku.  
Předchozí pokusy prováděné s proteinem GDNF na lidech s parkinsonem napověděly, že injekce tohoto proteinu do pacientova mozku může zlepšit jeho verbální paměť a ztracenou pohyblivost.

Zvětšit obrázek

Steven S. Gill

Nová studie na potkanech poskytuje mnohem jasnější doložení úspěšnosti takové léčby a kvantifikaci zlepšení ztráty paměti, způsobené věkem.  
Steven Gill, neurochirurg na Frenchay Hospital in Bristol, England, který prováděl dřívější pokusy na nemocných lidech, prohlásil se zadostiučiněním na adresu lidí provádějících pokusy na potkanech: „Výsledky jsou potvrzením toho, že se skutečně jedná o užitečnou molekulu. A jakmile zvládneme dávkování, můžeme se pustit do léčby neurodegenerativních nemocí.“

Protein GDNF je normálně produkován v mozku takzvanými pomocnými buňkami, které obklopují a vyživují nervové buňky. Tento protein stimuluje nervové buňky a ponouká je k tomu, aby vytvářely nová spojení se sousedními neurony. Tyto spoje dovolují neuronům komunikovat a má se za to, že jsou rozhodujícím činitelem pro uchování nových vzpomínek (paměťových stop).

Jak se dá stárnoucí mozek znovu „nakopnout“?
Když potkani stárnou, totéž platí pro lidi, tvorba zmíněného proteinu v mozku postupně slábne. Starým, ale jinak zdravým potkaním mozkům se tým Španělů pod vedením Coral Sanfeliu z Institute of Biomedical Research v Barceloně pokusil od stařecké demence pomoci. 

Zvětšit obrázek

Zlepšení dráždivosti mozku v oblasti zvané substantia nigra po dvanácti měsících léčby pomocí GDNF proteinu. (Steven S. Gill)

A protože to chtěli vyřešit jedním zákrokem navždy, pokusili se o genovou manipulaci neškodným virem. Pochopitelně, že až poté, co do něj vpravili gen pro protein GDNF. Virus byl konstruován tak, aby vstupoval právě do oněch pomocných mozkových buněk, nazývaných též astrocyty. Právě do těch virový vektor vpravoval svůj náklad. Šlo o gen, který se zabudovával do DNA v jádře napadených buněk, a ty se pak za toto znásilnění odvděčily větší produkcí žádoucího proteinu. Aby si vědci byli jisti, že se virus dostane do buněk na správném místě, trochu tomu napomohli, a sice injekcí do oblasti mozku, která má pamatování na starost – konkrétně jde o hipokampus.
Dva týdny po injekci se starým potkanům zlepšily výsledky standardních paměťových testů o 40%.  U potkaních kmetů dosáhla jejich paměť hodnot, kterých neošetření potkani dosahují v době, kdy jsou „v nejlepším věku“, tedy zhruba v polovině věku mezi mladým a starým potkanem. 


Rizika
Pravdou je, že vpravování genu do lidské DNA pomocí virových vektorů je stále poněkud choulostivá záležitost. Z jiných pokusů je známo, že při tomto způsobu genové léčby stále hrozí určité nebezpečí vyvolání rakoviny. Geny vpravované v dobrém úmyslu se občas zvrhnou v mutaci spouštějící rakovinu. Radost z navrácené paměti tak bude pacientům poněkud kalit vědomí toho, že spolu s lepším myšlením dostali do vínku i něco jiného. Výsledky zlepšení paměti jsou tak razantní, že nikdo nepochybuje o tom, že se tato léčba v praxi uplatní. Nyní se řeší, zda nebude lepší používat místo jednorázové léčby genovou terapii klasickou formu, při které by se pacientovi do mozku zaváděly trvale hadičky (katetry), kterými by se GDNF protein vpravoval opakovaně. Něco na způsob automatické implantované inzulinové pumpy u diabetiků.   


Poznámka: Podrobný článek na toto téma vyjde v příštím čísle časopisu Neurobiology of Aging.ˇ