Neurofibromatóza typu 1 je jednou z nejčastějších dědičných poruch (četnost lze vyjádřit poměrem 1:3000 narozených dětí), jejíž příčinou je změna v genu NF1 na 17 chromozómu. Tento gen je zodpovědný za tvorbu bílkoviny neurofibrominu, jehož úkolem je chránit buňky před příliš rychlým nebo nekontrolovaným růstem a dělením, v podstatě tedy před přeměnou v nádorové buňky. Jedná se o autozomálně dominantní dědičné onemocnění, takže se projeví u každého jedince, který zdědí vadný gen od jednoho z rodičů. Nicméně, touto cestou (získáním vadného genu od rodiče) je způsobena zhruba polovina všech onemocnění. Druhou polovinu případů má na svědomí nežádoucí změna genu NF1, ke které může dojít například v průběhu vývoje spermie, resp. vajíčka, a tak se i zdravým rodičům může narodit potomek postižený touto chorobou (poměr 1:10000 řadí NF1 mezi nejčastější mutace lidských genů) a ten ji pak může předávat dále svým potomkům.
Neurofibromatóza typu 1 způsobuje širokou škálu zdravotních problémů s různým stupněm projevu postižení. Jedním z prvních projevů jsou kožní změny, tak zvané „café-au-lait“ skvrny (v barvě kávy s mlékem), které mohou být diagnostikovány už v prvním roce věku dítěte. Dalším projevem jsou nezhoubné kožní a podkožní nádory, které se často vyskytují v blízkosti nervů a páteře a mohou se z nich vyvinout i nádory zhoubné. Velmi častým problémem u osob postižených NF1 jsou hyperaktivita a poruchy učení (o tom se již Osel zmiňoval v článku Statiny překonaly neschopnost se učit) A v neposlední řadě se při NF1 vyskytuje různě závažné postižení kostry a kostní tkáně, například abnormální zakřivení páteře, deformace dlouhých kostí, náchylnost ke zlomeninám a špatnému hojení, tzv. pseudoartritidě.
Většina pacientů, kteří jsou postiženi neurofibromatózou prvního typu (NF1), trpí výrazným ztenčením povrchové vrstvy dlouhých kostí (především holenních), jejich deformacemi, spontánními zlomeninami a pseudoartrózou. Mateusz Kolanczyk z laboratoře Stefana Mundlose na institutu molekulární genetiky Maxe Plancka v Berlíně vedl tým, který prověřoval schopnost lovastatinu chránit před pseudoartrózou u nově vytvořeného zvířecího modelu pro lidské onemocnění NF1.
Současné způsoby léčby pacientů s pseudoartritidou holenní kosti jsou často bez výrazných výsledků a v některých případech dokonce zůstává jedinou možností amputace končetiny. Pro lepší porozumění tomuto onemocnění vytvořil Kolanczyk ve spolupráci s Dr. Luisem Paradou z texaské univerzity geneticky upravené modelové myši s inaktivovaným genem Nf1Prx1, které vykazují příznaky pseudoartritidy. Kolanczyk vysvětluje: „Naše modelové myši vykazují deformace holenních kostí obdobné tomu u lidských pacientů s NF1. Nicméně, myší končetiny nebyly náchylné ke spontánním zlomeninám, zřejmě proto, že nejsou vystavovány tak velkým mechanickým silám, jako je tomu u člověka, a proto jsme použili takzvané kortikální kostní poranění.“ Tento způsob spočíval v tom, že na počátku experimentu byla do holenní kosti myši v narkóze vyvrtána půl milimetrová dírka, což následně umožnilo analyzovat komplexní proces hojení kosti, zatímco to zvířeti způsobovalo ty nejmenší možné obtíže.“
Myši byly rozděleny do dvou skupin, pokusné skupině byla podávána denní dávka 0,15 mg aktivovaného lovastatinu a kontrolní skupině nebyly podávány žádné léky. Proces hojení kosti byl zkoumán ve třech intervalech, a to 7, 14 a 28 dní po poranění.
Hojení poraněné kosti je složitý proces, který vyžaduje sehranou činnost různých typů buněk. Na počátku stojí zánětlivá reakce, která stimuluje fibroblasty z povrchové pojivové tkáně k proliferaci a vyplnění poraněného místa dočasnou extracelulární hmotou. Současně jsou do poraněného místa doplňovány základní mesenchymální buňky z okostice, aby se změnily v osteoblasty. U modifikovaných Nf1Prx1 myší je hojení kostí opožděno a charakterizováno tvorbou neplnohodnotné kosti (vazivově-chrupavčité tkáně a narušenou mineralizací extracelulární hmoty).
Při aplikaci lovastatinu došlo u pokusné skupiny modifikovaných myší, v porovnání s neléčenou kontrolní skupinou, k urychlení tvorby nové kostní tkáně a lepšímu hojení poraněné kosti. Autoři tak mohli učinit závěr, že lovastatin se jeví, jako účinný nástroj pro urychlení a zlepšení hojení poraněných kostí u pacientů (prozatím těch myších) trpících neurofibromatózou typu 1 .
Kolanczykův závěr této studie je následující: „Naše výsledky naznačují užitečnost lovastatinu, léku schváleného v roce 1987 k léčbě vysoké hladiny cholesterolu v krvi, při ošetření abnormalit v hojení zlomenin souvisejících s neurofibromatózou typu 1. Modifikované myši se staly hodnotným nástrojem, který by mohl zjistit jak jsou na tom s účinkem ostatní používané léky a případně odhalit jiné, lepší pomocníky na hojení kostí“.
Zdroj: BioMed Central, Max Planck Institute for Molecular Genetics, Genetics Home Reference
Diskuze:
