Vincent van Gogh je nejenom jedinečným zjevem moderního malířství, ale také rozporuplnou a vnitřně rozervanou osobností. Říkali mu "zrzavý blázen", a to už v dobách, kdy ještě ani netušili, jak blízko jsou pravdě.
Pařížský život
O osudech umělců rozhodovali v jeho době konzervativní kritici, kteří jakýmkoliv novým směrům umělecké tvorby rozhodně nepřáli. Vincent van Gogh byl složitá povaha a samotář, ale v Paříži měl mezi malíři plno přátel, poznal se nejenom s Gauguinem, ale i dalšími malíři a byl uchvácen jejich světem barev. Pod jejich vlivem se rozjasnila i jeho paleta a jeho obrazy tak postupně ztrácely svůj symbolismus.
Nicméně nikdy se nestal impresionistou a vždy zůstal odlišný, svůj a sám. Ačkoliv byl, stejně jako impresionisté, i on okouzlen světlem, ale vyjadřoval ho jinými a velmi osobitými prostředky.
Pro svou vznětlivou povahu a záchvaty agresivity, připisované i vlivu oblíbeného nápoje absintu, začínal narážet na zeď nepochopení. Zlí jazykové tvrdili, že si občas přihnul i terpentýnu, co používal k přípravě barev. Jako by v něm byly skryty dvě osobnosti: jedna geniálně nadaná, něžná a citlivá, druhá egoistická, zuřivá a zatvrzelá.
Život v Paříži se tak stal pro Vincenta nesnesitelným. Cítil, že pro svoji práci potřebuje novou inspiraci, klid a přírodu. Musel někam, kde mohl najít zářivější světlo pro své obrazy, a tak se vydal na jih, do Provence.
Slunná Provence
V Arles se ještě více vyhranil jeho osobitý styl založený na výrazové síle barvy. S horečnatým tempem zde vznikaly jeden za druhým dnes slavné obrazy od výjevů z městského parku přes krajinky z okolí Arles až po figurální tvorbu. Fascinovaly ho čisté nelomené barvy hlavně citrónová žluť a pruská modř. Právě sérii slunečnic, jež vytvořil pro výzdobu svého domu, rozsvítil úžasnou hrou čistých barev, které naplňovaly jeho obrazy světlem. Žluť těchto květů, září z modrého pozadí, jsouc sama jakoby světelným zdrojem kompozice.
Obrovské pracovní nasazení, nejistota, finanční potíže a absint ho pomalu ničily. Samota na něj těžce doléhala. Všechno by pro něj asi bylo mnohem snazší, kdyby měl po svém boku spřízněnou duši, někoho, o koho by se mohl opřít, svěřit se mu se svými nejistotami a podělit se s ním o tvůrčí nadšení. Bohužel, v tomto směru neměl štěstí.
Šílenství a smrt
Rok strávil v ústavu pro duševně choré zcela odkázán na bratrovu pomoc. Sice stále ještě maloval, ale už jen v období mezi jednotlivými záchvaty, které se začaly dostavovat s děsivou pravidelností. Obrazy dostaly nový rozměr, jenž odrážel horečnaté vypětí van Goghovy duše. Jeho posledním útočištěm bylo Auvres nedaleko Paříže, kde pokračoval v léčení i malování, i když to už bylo v podstatě jen ze setrvačnosti.
Veškerá radost z malování byla ta tam. Den za dnem žil ve strachu z budoucnosti a z dalšího záchvatu šílenství. Poslední obraz, který namaloval, byli Havrani nad obilným polem. Černí ptáci se jako temná předzvěst blížící se smrti vznášejí nad lány dozrávajícího obilí, které tak rád maloval. Pořídil si revolver a na poli za domem se pokusil o sebevraždu, ale nepodařilo se mu zasáhnout srdce a střela mu uvízla v hrudi. Ještě se dopotácel zpět do domu..., a za pár hodin nato zemřel. Bylo mu pouhých sedmatřicet.
Jeho touha po uznání, se mu za jeho života nenaplnila a navíc celý život trpěl hmotnou nouzí. Za života prý prodal jediný obraz… a i to je občas zpochybňováno. Dnes jeho obrazy představují dobrou investici se stále vzrůstající hodnotou a jeho dílu se obdivují milióny lidí na celém světě. Právě jeho celoživotní finanční bída a maniakální záchvaty přímo zuřivé tvorby stojí za četnými přemalbami, když takzvaně „šetřil plátnem“.
Tajemství Goghových obrazů
Odborníci odhadují, že asi jedna třetina jeho maleb skrývá pod sebou další kompozice. Nová technika, založená na synchrotronovým zářením indukované rentgenové fluorescenční spektroskopii, dokáže odhalit tento typ skrytých maleb. Techniky, které jsou obvykle používané k odhalení skrytých vrstev obrazů, jakou je například obvyklá rentgenová radiografie, mají totiž svá omezení.
Společně s odborníky z Deutsches Elektronen-Synchrotron v Hamburgu a Kröller-Müller Museum si doktor Joris Dik, odborník na materiály a historik umění z TU Delft, a profesor chemie Koen Janssens z University of Antwerp vybrali poněkud odlišný přístup. Obraz je vystaven působení svazku paprsků ze synchrotronového radiačního zdroje a je měřena fluorescence vrstev malby.
Tato technika má hlavní výhodu v tom, že měřená fluorescence je specifická pro každý chemický prvek. Každý atom (například olovo nebo rtuť) a také jednotlivé barevné pigmenty proto mohou být zmapovány samostatně. Výhodou použití synchrotronové radiace je, že horní vrstvy malby zkreslí měření v menší míře než u jiných metod. Kromě toho rychlost měření je vysoká, což umožňuje zobrazit relativně velké oblasti.
Co se skrývá „v trávě“?
Výše popsaná metoda detekce původní malby byla použita na jednu z maleb Vincenta van Gogha, nazvanou Patch of Grass, která byla Van Goghem namalována v Paříži v roce 1887 a je v majetku Kröller-Müller Museum. Již předchozí výzkum objevil nejasné obrysy lidské hlavy skryté pod malbou. Obraz byl snímaný pod zdrojem synchrotronové radiace DORIS na Deutsches Elektronen-Synchrotron DESY v Hamburgu s využitím intenzivního, svazku rentgenových paprsků.
V průběhu dvou dní byla nasnímána oblast měřící 17,5 x 17,5 centimetrů skrývající obraz ženské hlavy.
Měření umožnilo výzkumníkům rekonstruovat tuto skrytou malbu, a to v dřívějšími metodami nedosažitelných detailech. Zejména kombinace rozmístění prvků rtuti a antimonu (ze specifických barevných pigmentů) poskytla jakousi „barevnou fotografii“ portrétu, který byl později přemalován.
Rekonstukce přemaleb za použití synchrotronu umožňuje historikům umění lépe porozumět vývoji nejenom Van Goghovy práce. Očekává se, že tato technika připravuje cestu k mnohem lepšímu a detailnějsímu prozkoumání dalších pláten.
Zdroj: Delft University of Technology.
Diskuze:
