Evropská unie garantuje domácím zvířatům „lidské“ životní podmínky. Tamější spotřebitelé si rádi připlatí nějaký ten eurocent, pokud se jim dostane ujištění, že si kupují potraviny ze zvířat, která strávila svůj  život v relativní pohodě. Příkladem je tzv. free-range chov drůbeže, který má být lidštější alternativou „koncentrákovému“ chovu v klasických drůbežárnách. Značku „free.range“ a patřičnou cenu si zaslouží jen maso a vejce z drůbeže, která má denně osm hodin přístup k výběhu pod otevřenou oblohou.

.

Tento obrázek na svých webových stránkách presentuje ochranářské organizace Animal Liberation. Vědí ochranáři o nových poznatcích etologů?

Zatímco nakupující hospodyňka sahá hlouběji do peněženky, aby zaplatila drůbeži lepší životní podmínky, drůbež sama se chová, jako kdyby toužila potvrdit nevalnou pověst „slepičích mozků“. Slepice se do výběhu dvakrát nehrnou. Marian Dawkinsová a její tým z věhlasné University of Oxford podnikl v hrabství Lincolnshire rozsáhlý výzkum, aby záhadu zápecnických slepic rozlouskl. Nejprve vědci potvrdili, že plných 85% slepic výběh skutečně nijak zvlášť nevábí. Slepice  prakticky nevystrčí zobák z drůbežárny. Jediné, co je přeci jen dokáže vylákat ven, jsou stromy. Farmy, které byly obklopeny vysokým stromovím se pyšnily podstatně vyšším podílem slepic „na vycházce“.

Dawkinsová je přesvědčena, že za to může atavistický pud, který přežívá v domácích kurech jako dědictví po divokých předcích obývajících bambusové pralesy jihovýchodní Asie. Navíc skýtá stromoví drůbeži chládek, závětří a úkryt před útoky dravců.

Dawkinsová se ostře brání tomu, aby výsledky jejího výzkumu byly interpretovány jako rehabilitace uzavřeného chovu.

„Je to naše chyba, že neuvažujeme o věcech z drůbežího hlediska,“ prohlásila bioložka.

A tak se nabízíme free-range chovům zcela nezištně nápad na jedno maličké vylepšeníčko. Co takhle vysázet ve výběhu pro slepice takový malý bambusový háječek?