Supernova SN 1006 byla pozemšťany poprvé spatřena v noci z 30. dubna na 1. května roku 1006. Popsali ji pozorovatelé z území dnešního Egypta, Iráku, Číny, Japonska, Švýcarska a snad i Severní Ameriky. Dnešní astronomové podle středověkých záznamů odhadují, že supernova dosáhla maximální jasnosti mezi -6,5 a -9. hvězdnou velikostí. Pro srovnání uveďme, že to je zhruba jasnost Měsíci v první či poslední čtvrti, ovšem koncentrovaná do jedné hvězdy!

Muselo se vskutku jednat o okázalou podívanou, což dosvědčují i záznamy soudobých pozorovatelů. Například astrolog Ali ibn Ridwan z Káhiry si 1. května 1006 poznamenal: „… byla obrovská, kulatá, 2,5 až 3x větší než kotouč Venuše… její záře osvětlovala horizont a třpytila se… její jasnost byla o něco vyšší než čtvrť Měsíce.“

Zvětšit obrázek

Aktuální snímek HST ukazuje malou část vlákna, které vzniklo kolizí rázové vlny supernovy s okolním plynem.
Kredit - NASA, ESA, and the Hubble Heritage Team (STScI/AURA)

Svou pečlivostí byli proslulí zejména čínští pozorovatelé a tak není divu, že ani jim samozřejmě takový výjimečný úkaz neunikl. V kronice Sung Shih se uvádí, že „hvězda-host“ se objevila v souhvězdí Di a zářila takovým způsobem, že i v noci byly v jejím světle viditelné objekty na zemi. V září zmizela v záři Slunce, ale v prosinci se opět objevila na ranní obloze. Ač postupně slábla, byla na jejím místě podle čínských kronikářů viditelná hvězda až do roku 1016!

V Evropě ji pozorovali mniši z benediktinského kláštera v St. Gallen. Jeden z nich, Hepidannus, napsal: „Hvězda byla viditelná těsně nad jihem.“ Tato poznámka velmi pomohla novodobým astronomům přesněji lokalizovat polohu pozůstatku supernovy. Podle čínských a japonských astronomů došlo k explozi na pomezí dnešních souhvězdí Zajíce a Kentaura. Vzhledem k zeměpisné šířce St. Allenu (47,5º) bylo zřejmé, že nemohla být výrazně jižněji než -40º v deklinaci.

Zvětšit obrázek

Takto vypadá pozůstatek supernovy v rentgenovém záření. Zaznamenáno observatoří Chandra. Ve viditelném světle není tato část útvaru pozorovatelná. Kredit - NASA/CXC/Rutgers/J Hughes et al.

Už ve 20. století pátral podle těchto údajů po pozůstatku supernovy Walter Baade z observatoře Mt. Palomar. V blízkosti hvězdy Beta Lupi jej ovšem nenalezl. To se povedlo až v roce 1965, kdy Doug Milne a Frank Gardner za pomocí radioteleskopu Parkes prokázali, že již známý rádiový zdroj těsně vedle této hvězdy je skutečně rozpínající se plynnou obálkou nesmírné kosmické exploze.

V roce 1976 byla existence pozůstatku supernovy prokázána i v rentgenovém záření a poté konečně i nalezeno jedno vlákno ve viditelném světle. Žádný jiný optický pozůstatek ovšem nalezen nebyl.

Pozůstatek se nachází ve vzdálenosti 2200 parseků (pc) a v současnosti má průměr asi 20 pc. Předpokládá se, že se jedná o pozůstatek supernovy typu Ia. Žádná s ním související neutronová hvězda či černá díra nebyla dosud objevena.

A právě na výše zmíněné vlákno se před nedávnem zaměřil i Hubbleův kosmický dalekohled. Křehce vypadající útvar připomínající pokroucenou stuhu se i nyní, tisíc let po explozi supernovy, rozpíná rychlostí 10 miliónů km/hod. Na snímku kosmického dalekohledu září především atomární vodík. Světlejší části leží ve směru k nám, proto se zdají být jasnější. Celkově je ale pozůstatek ve viditelném světle málo jasný a spíše vyniká například v rentgenovém záření.

Zdroj:
Hubblesite.org
Wikipedia
Newscientist.com