„Každý předpokládal, že narušení stejných genů vede u člověka a myši k týmž projevům, například ke vzniku stejného dědičného onemocnění. Výsledky našeho bádání dokazují, že to vždycky neplatí,“ říká evoluční biolog Jianzhi Zhang z University of Michigan.
Spolu se svým studentem Ben-Yang Liaoem se Zhang věnoval genům, jejichž poškození nedovolují člověku dožít do dospělosti nebo mají za následek neplodnost. Z početné kolekce si vybrali sto dvacet genů, které mají svůj identický protějšek v dědičné informaci myší. Zajímalo je, zda má narušení těchto genů u myší stejně závažné následky jako u člověka. Na konci detailnějšího studia myších genů je čekalo velké překvapení.

Zvětšit obrázek

Jianzhi Zhang, University of Michigan

„Zaskočilo nás, když se ukázalo, že se myší obejdou bez dvaadvaceti procent ze sto dvaceti genů životně důležitých pro člověka. Očekával jsem, že narazíme nejvýše na několik málo genů. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bude jejich podíl tak vysoký,“ přiznal Jianzhi Zhang.
Oba vědce zajímalo, proč se myši bez těchto životně důležitých genů obejdou. Ukázalo se, že jde často o geny, které zajišťují správné fungování vakuol v buňkách. Vakuoly jsou váčky, jež buňce slouží k likvidaci nepotřebných molekul. Je to jakási buněčná spalovna odpadu. Likvidují se v ní nejen zplodiny látkové výměny, ale slouží také ke zneškodnění nebezpečných toxinů. Pokud má člověk narušen gen nutný pro správnou funkci vakuol, hromadí se mu v těle zplodiny a toxiny. Hrozí mu řada závažných onemocnění, jež často postihují nervový  systém. U myší má poškození těchto genů stejné důsledky. Postup choroby je ale pomalejší než dospívání a zvířata obvykle onemocní až v pokročilejším věku, když už zplodila potomstvo.

 
Během evoluce se našim dávným zvířecím předkům stále prodlužoval život a dospělosti dosahovali stále později.  To zvyšovalo nároky na dokonalý systém likvidace zplodin látkové výměny a toxinů. Každý gram lidského těla vyprodukuje od narození do dosažení dospělosti 18krát více zplodin lákové výměny, než kolik jich vyprodukuje před dosažením dospělosti  jeden gram myších tkání.

„Hospodaření s odpady a udržení správných funkcí buněk až do dospělosti je pro člověka neskonale důležitější než pro myš,“ říká Zhang. „Neznamená to, že by myš jako modelový živočich pro výzkum genů ztrácela na významu. Dokonce i u genů, které se u člověka a myší výrazně liší, nám studium myších genů skýtá cenné informace. Při výzkumu dědičných příčin některých chorob, například chorob vznikajících v důsledku  narušení funkcí vakuol, ale musíme být velmi opatrní. Tady nám spolehlivé výsledky zřejmě zajistí jen výzkum na primátech.“