Zvětšit obrázek

Magnetary – hvězdy s nejsilnějším magnetickým polem ve vesmíru. Kredit: ESA

Někdy pozorování dokonale potvrdí vědeckou teorii, jindy však „vynesou na světlo“ zcela nové objevy. To se stalo i v případě Petera den Hartoga (SRON): „Pomocí kosmického teleskopu INTEGRAL jsem pro mapu oblohy hledal nové zdroje vysokoenergetického rentgenového záření.

Zvětšit obrázek

INTEGRAL (start 17.10.2002, Bajkonur). Kredit: ESA

K našemu překvapení na okraji této mapy byla hvězda, o níž jsme věděli, že je to magnetar. Nikdy jsme však neočekávali, že vysílá tento typ záření.“ Po tomto objevu den Hartog ihned požadoval pro pokračování výzkumu další pozorovací čas na INTEGRALu (INTErnational Gamma-Ray Astrophysics Laboratory).

Teoreticky magnetary předpověděli Robert Duncan (University of Texas, Austin) a  Christopher Thompson (Canadian Institute for Theoretical Astrophysics, Toronto) v roce 1992. Hypotéza dobře vysvětlovala vlastnosti pozorovaných objektů SGR (Soft gamma repeater – zdroj opakovaných záblesků měkkého gama záření) a AXP (Anomalous X-Ray Pulsar – zdroj nepravidelných záblesků rentgenového záření). První magnetar objevila v roce 1998 Chryssa Kouveliotou (Marshall Space Flight Center, Huntsville, Alabama).

Zvětšit obrázek

GLAST vynese do kosmu raketa Delta II. Kredit: NASA

Magnetary jsou malé kompaktní neutronové hvězdy s magnetickým polem, které je miliardkrát silnější než jaké jsme schopni uměle vytvořit na Zemi (10⁸ až 10¹¹ Tesla, kreditní kartu lze vymazat polem 10^-3 T).

Zvětšit obrázek

Peter R. den Hartog (SRON)

Magnetary jsou nejsilnějšími magnety ve vesmíru, hvězdy s hmotností asi 1,5 hmotností Slunce, ale s poloměrem pouhých 10 km. Odhaduje se, že asi 1/10 supernov končí jako magnetary, ale pouze u hvězd, které mají rychlou rotaci a silné magnetické pole ještě před tím, než vybuchnou jako supernovy.

Magnetary mají střední délku života jen 10 000 roků, protože vysílají enormní množství energie ve formě rentgenového záření. Kolem své osy rotují „šíleně“ rychle a následkem toho se u nich projevuje tzv. majákový efekt - pravidelně ve specifických intervalech vrhají do vesmíru „svazek“ záření. Ačkoli toto rentgenové záření nedosáhne zemského povrchu (neprojde naší atmosférou), je pozorovatelné ve vesmíru pomocí rentgenových dalekohledů.

Dlouho si astronomové mysleli, že povaze magnetarů rozumí. Byli přesvědčení, že vnitřní energie magnetaru, která je uložena v extrémním vnitřním magnetickém poli, je vyzařována jako relativně nízkoenergetické rentgenové záření. Tato představa byla vyvrácena před několika roky Lucienem Kuiperem (SRON), když použil pozorování z INTEGRALu a ukázal, že magnetary vysílají mnohem víc záření s daleko vyšší energetickou hladinou. Fenomén magnetarů byl znovu zahalen tajemstvím. A výzkum Petera den Hartoga k tomu přidal ještě další pozoruhodné vlastnosti.

Zvětšit obrázek

Mapa zdrojů gama záření (INTEGRAL). Kredit: ESA

„Po převedení pozorování ze sond INTEGRAL, XMM-NEWTON a RXTE do krátkého filmu jsme mohli vidět, jak se s časem mění charakteristické rysy rentgenového záření,“ vysvětluje den Hartog. „U magnetaru byly zjištěny 3 různé procesy, které vyvolaly 3 různé pulsy.“ Prozatím význam této „morseovky“ zůstává záhadou. To je důvod, proč astronomové s velkým očekáváním vzhlížejí k prvním datům z kosmické observatoře GLAST (možný start 2. června ???).

Zvětšit obrázek

Chryssa Kouveliotou (NASA, MSFC)

GLAST (Gamma-ray Large Area Space Telescope, NASA) bude podrobně studovat vysokoenergetické záření z vesmíru.

SRON Netherlands Institute for Space Research (Utrecht, Nizozemsko) je aktivně zapojen do obou evropských misí INTEGRAL a XMM-Newton. SRON také zkonstruovalo přístroj pro XMM-Newton, který detekuje a pak podrobně analyzuje rentgenové záření.

Peter den Hartog obhájil svou disertační práci „Non-thermal X-ray emission from Anomalous X-ray Pulsars“ ve středu 21. května 2008 na Amsterodamské universitě (Universiteit van Amsterdam).

Zdroj: SRON