Už před lety, výzkumník v oboru komunikací a sociologie na Stanfordu, Clifford Nass přemýšlel nad otázkou, proč někteří lidé jednají se svým počítačem jako s člověkem a ne jako se strojem. Tato otázka jej přivedla k zajímavému výzkumu, a proto se nyní zabývá nejenom psychologií řidičů vystavovaných konverzaci s umělým hlasem jejich vozu, ale také tím, co by se mohlo dít s tajemstvími, která budou lidé se svými „čtyřkolými přáteli“ sdílet.
Clifford Nass určitě není jediným člověkem na Zemi, který by o tom přemýšlel. „Čím více se auta stávají „centry zábavy“, stávají se také prostředky ke sběru a zpracování dat a narůstá i množství informací, které o vás mohou shromáždit. Když se nad tím zamyslíte tímto způsobem, tak vaše auto by toho na vás mohlo povědět spoustu,“ řekl Nass v jednom rozhovoru. „Může vědět, kdy a kam jedete. Může znát vaše preference v hudbě, jaké upřednostňujete zprávy nebo sport, co raději jíte nebo kupujete. A že existují společnosti, které by rády zaplatily spousty peněz, aby se k těmto informacím dostaly, na to můžete vzít jed!“
Schválně počítejte se mnou, kdo všechno by se o takové údaje mohl zajímat. Pojišťovny, prodejny, opravny, inzertní společnosti, státní správa, váš šéf… a možná i vaše manželka nebo milenka (a abychom nezapomněli na řidičky, tak i manžel či milenec).
Začíná to mluvením
Taky na vás vaše auto mluví, jako to moje, a také mu odpovídáte? To není žádná novinka. Řidiči začali „odmlouvat“ umělému hlasu už od těch dob, co se někdy v osmdesátých letech minulého století poprvé objevilo to „otravné“ hlášení: „Vaše dveře jsou otevřené.“´nebo „Zapněte si, prosím, bezpečnostní pás“ Ale nyní by se stavidla automobilové výřečnosti mohla otevřít opravdu naplno. Řidiči by se mohli zeptat GPS navigace a dostat odpověď. Hudební systém by uposlechl příkazy k přehrávání písní určitého zpěváka. Bude vám moci zatelefonovat nebo třeba slovně upozornit, že je málo kapaliny v ostřikovači nebo je před vámi hustý provoz. GPS systém, který přesně ví, kde jste, může nabídnout návštěvu nejbližší restaurace a tak dále. Čím více aut bude vybaveno touto technologií a bezdrátovou komunikací, tím více informací o vaší pozornosti a řidičských zvyklostech bude moci být snadno uchováváno, odesíláno a zpracováváno. Ale odesíláno komu? A zpracováno jak, kým a k čemu? Tady už jistě naplno pracuje mozek těch, co se obávají zneužití „osobních“ dat a zásahu do soukromí.
Pojištovna by vám mohla vzkázat: „Podívejte se, v jak rizikových oblastech parkujete. Chystáme se vám zvýšit pojistné na vaši pojistku proti poškození vozu,“ nebo, „Zjistili jsme, že v obci nejezdíte padesátkou a na dálnici také často překračujete povolenou rychlost tak, to bude mít vliv na výši vašich povinných plateb.“ To už se ani nechce domyslet, že by to došlo tak daleko, že by vám policejní počítač, po přijetí patřičné informace, automaticky vyměřil pokutu a odpovídající částku okamžitě odečetl z vašeho účtu. Jak by to bylo prosté. Krom toho by to fungovalo bez potřeby zaměstnávání spousty policistů, které občas spatříme podél silnic a přitom stejně nemohou být vždy a všude. Možná, že by se tak v brzké době podařilo eliminovat ze silniční dopravy všechny „nepřizpůsobivé“ řidiče, kterých je prý menšina, ale způsobují většinu dopravních nehod. Představte si, že sednete do auta a ono vás upozorní, že nemůže nastartovat, protože ve vašem dechu je více alkoholu, než je přípustné. A to není žádná sci-fi, technicky je to možné už dnes.
V autech je v této oblasti skryt obrovský potenciál. Maskování počítače za člověka, zdánlivě sídlícího někde ve vašem voze, by mohlo být velmi zajímavé z hlediska dalšího využití. Na základě analýzy vašeho hlasu, výrazu tváře (z kamery na palubní desce) a stylu jízdy by mohl přizpůsobit svou konverzaci vaší náladě, jako to mnohdy dovede lidský spolucestující. Jestliže počítač, skrytý za syntetickým hlasem, zjistí, že jste nervózní, když ho před tím senzory vozu tiše upozornily, že se vaše jízda stala nepravidelnou, tak jeho hlas by se vás, vhodně zvoleným tónem a frázemi, mohl pokusit uklidnit.
Důležitý je výběr hlasu
V testu řídili dobrovolníci na automobilovém simulátoru v laboratoři, výzkumníci je vystavovali stresujícím situacím a testovali jejich možné reakce na hlas. Někteří řidiči obdrželi například vyčítavé varování: „Neřídíte moc dobře a potřebujete být pozornější.“
„Nesmíte být překvapeni, když zjistíte, že se pak někteří lidé rozhněvají a jejich řízení se ještě zhorší,“ směje se Nass, když vypráví příběh, jak nepříjemný hlas „zaskřehotal“ svůj výrok:„Opravdu byste měl být pozornější!“ a řízení se zhoršilo natolik, že když hlas trval na tom, aby řidič zajel na stranu silnice a zastavil, skončilo to nehodou.
V roce 2007 Nass, doktorandka Helen Harris a studenti Kyle Davis, David Diaz a Brooke Sullivan, hledali způsoby, jak pomoci lidem ovládat své emoce ve voze ve studii nazvané „Car-tharsis“. Ve frustrující situaci by mohl uklidňující hlas soucítit s vaší prekérní situací: „Nebojte se. Bude možnost ten náklaďák předjet.“ A předat tak „nevyslovený“ vzkaz? Nepotřebujete se rozčilovat. „Se všemi těmito znalostmi a naprogramovanou empatií by auto mohlo být velkým učitelem řidiče. Ale s jakým hlasem? Trenéra? Přítele? To by mohlo záviset na vašem osobním vztahu s vaším vozem,“ řekl Nass. „Když jste dominantní, nemělo by auto být příliš sebevědomé, ale mělo by být spíše poslušné.“
Budoucnost už začala
Nass, rodák z Teaneck, N. J., získal titul z matematiky a doktorát ze sociologie na Princeton University. Začal své studie aut v polovině devadesátých let 20. století na popud Toyoty a BMW. Toyota podpořila výzkum myšlenky „virtuálního cestujícího“ v teorii: „možná chcete auto, které by s vámi mluvilo a dělalo vám společnost, zatímco řídíte“. Potom za ním přišli ze společnosti BMW s choulostivým problémem, který se týkal hlasu v pětkové sérii vozů této společnosti: Museli stáhnout svůj výrobek, protože němečtí řidiči nebrali pokyny od ženského hlasu vážně, jednoduše proto, že to byla žena.
Nassovy oči září, když popisuje motivy chování řidiče reagujícího na syntetický ženský hlas, jako by to byla reálná osoba. Titul jeho poslední knihy We are Wired for Speech vysvětluje, proč lidé reagují tímto způsobem: „Naše mozky jsou vyladěny na řeč,“ řekl. „Novorozenec už v prvním dnu po narození umí rozlišit řeč od jiných zvuků, například psího štěkání. Ve čtyřech dnech dokáže rozlišit svůj jazyk od cizích jazyků. Dokonce i chloupky v uších od počátku reagují odlišně na řeč než na jiné zvuky.“
„Když se lidé dostanou za volant, poslouchají, jak jejich auto „mluví“. Naše mozky reagují na tento „hlas“ jako na osobu. V podstatě nemáme jinou možnost.“ Pohlavní stereotypy, které „podrazily nohy“ BMW, se k Nassovu překvapení objevily velmi nápadně i v jeho experimentech. Dobrovolníci mnohem častěji vnímají mužský hlas jako autoritativní, ačkoliv mužský i ženský hlas říkají přesně to samé.
Dnes, Nass stále zkoumá „hlasy vozů“ a je ředitelem Communication Between Humans and Interactive Media Lab na Department of Communication a náměstkem ředitele CarLab
Některé postřehy z Nassových pozorování
Depresivní řidiči řídí lépe, když jejich auto mluví jako by se také cítilo mizerně. „Jestliže jste opravdu ve špatné náladě, chcete snad mít kolem sebe jásající lidi?“
Programování aut k mluvení v celých větách může zlepšit bezpečnost posílením řidičovy pozornosti namísto jejího rozptylování.
Starší řidiči preferují mladší hlasy – konec konců každý ví, že „starší hlas“ nemá tak dobré smysly jako „mladší hlas“
Řidiči se cítí více zaujatí počítačovým hlasem, pokud věří, že počítač je instalovaný v jejich autě, na rozdíl od bezdrátového spojení ke vzdálenému počítači. Výsledkem je, že řidiči odhalí více informací počítači v autě a jedou rychleji.
Jestliže palubní počítač upravuje řízení vozu, aby zdokonalil vaší ne zcela perfektní řidičskou techniku, měl by vám to ten počítač také říci, nebo dokonce i někomu jinému, a nebo by si to tajemství měl nechat pro sebe? To je i pro Nasse otázka, na kterou stále nemá a hledá odpověď.
I když by mluvící auto mohlo působit jako velký narušitel vašeho soukromí, Nass říká, že by (on nebo ona) mohl(a) být zrovna tak výhodou pro bezpečnost. Jestliže by vás auto mohlo udržet v bdělosti a klidu, varovat vás s předstihem před potížemi („Uprostřed silnice je chodec.“) a nabídnout vám včasnou radu o dopravě a směru… Nebylo by to skvělé?
Pojišťovny a výrobci aut by s velkou radostí přijali levná, vysoce účinná bezpečnostní vylepšení. Stálo by to přitom mnohem méně než jiné systémy zvyšující bezpečnost. „Umíte si představit, kolik stojí vývoj nových inteligentních systémů. Ale co kdyby k zvýšení bezpečnosti stačilo pouze změnit hlas ve vašem autě? To by bylo velmi levné. To je důvod proč se těmito věcmi zabýváme.“
Zdroj: Stanford University.
Diskuze:
