„Víme, že štíhlost brání vzniku mnoha nemocí, ale studie na hlodavcích nám ukazuje, že je lépe být štíhlý z méně jídla než ze zvýšeného cvičení. To proto, že  to  prodlužuje život.“ řekl hlavní autor studie Derek M. Huffman.
„Zatím to máme potvrzeno pouze u hlodavců, kteří jsou v některých klíčových vlastnostech odlišní od lidí,“ varuje Huffman. „Ačkoliv existují minimálně dvě studie, při kterých probíhaly testy na porovnání lidí intenzivně cvičících, proti jiným, kteří omezovali svůj příjem kalorií a měly podobné výsledky: omezení kalorií má fyziologické výhody, které cvičení nemá. Výzkumníci očekávají, že tyto „klíče“ k fyziologii dlouhověkosti u myší budou nakonec aplikovatelné i na lidi.“
 

 

Myši, které přijímaly méně potravy, se dožívaly vyššího věku než ty, které pod dohledem trénovaly.

Studie stavěla na výsledcích předchozích výzkumů, které ukázaly:
Potkani, kteří se pravidelně intenzivně hýbou, přežívají v průměru déle v porovnání se skupinou, která má stejný jídelníček, ale necvičí. Je to proto, že cvičení je prevencí proti některým nemocem, což umožňuje více jedincům překročit běžnou délku života.
Nicméně, když porovnáváte potkany v těchto dvou skupinách, kteří žerou stejně, tak nejdéle žijící zvířata ve skupině, která cvičí, nežijí déle než nejdéle žijící potkani v necvičící skupině. Z toho vyplývá, že cvičení sice může u některých potkanů zabránit předčasné smrti v důsledku nemoci, ale nemůže prodloužit maximální délku života.
Při porovnání potkanů cvičících s těmi necvičícími, kteří ale jedí mnohem méně, jsou nejdéle žijící potkani ve skupině, která měla nižší kalorický příjem.

Dvě teorie
Tato zjištění naznačují, že omezení kalorií ochraňuje proti nemocem lépe než cvičení a kromě toho má i další výhody vedoucí k prodloužení délky života některých potkanů. Fyziologové se pokusili rozplést, proč tomu tak je. Mají na to dvě teorie:
Jednou z nich je, že cvičení znamená pro tělo zátěž, která může vyústit v narušení tkání a DNA.

Druhou je, že omezení kalorií vede k fyziologickým změnám, které prospívají tělu.

Huffman a jeho kolegové navrhli studii k ověření úlohy cvičení a omezení kalorií, a to buď samostatně, nebo v kombinaci. Kontrolovali faktory, jako jsou hmotnost a množství vynaložené energie proti konzumovaným kaloriím.

Zjistili, že:
myši mající možnost přijímat potravu „ad libitum“ (tedy tolik, kolik chtějí) měly vyšší hladinu inzulinu, bez ohledu na to, zda cvičily nebo ne. To, kolik myš zkonzumovala, určovalo její hladinu inzulinu, kdežto cvičení na to prakticky nemělo vliv. Právě vysoká úroveň inzulinu je spojována s ohrožením cukrovkou.
zvířata, která měla potravy „co hrdlo ráčí“, ale necvičila, měla také nejvyšší hladinu inzulinu podobného růstového faktoru (IGF-1), který hraje klíčovou úlohu v regulaci růstu buněk a jejich zániku. Naproti tomu zvířata s omezeným příjmem kalorií měla nejnižší hladinu IGF-1. Kromě toho cvičení se také zdálo hrát důležitou úlohu v regulaci hladiny IGF-1.
zde byly poněkud zvýšené hladiny proteinů teplotního šoku, měřítka oxidativního stresu a možného poškození tkání, mezi cvičícími myšmi. Ale celkové oxidované proteiny (karbonyly), což je další měřítko zátěže, nebyly významně odlišné.
oboje, cvičení i omezení kalorií, zmírnilo hladinu 8-hydroxyguanosinu (8-OHdG), což je ukazatel poškození DNA. Mezi zvířaty, která jedla vše, co chtěla, měla ta necvičící nejvyšší hladinu 8-OHdG, zatímco ta cvičící ji měla na mnohem nižší úrovni.
Výzkumníci usoudili, že poškození DNA stoupá s věkem a je urychlené obezitou, ale může být zpomaleno omezením kalorií a/nebo cvičením. Nicméně také poznamenali, že by se výsledky mohly lišit, pokud by použili starší myši, nebo je vystavili většímu omezení kalorií než jen tomuto velmi malému (o 9 % méně kalorií) nebo o něco vyššímu (18 %) omezení, která byla použita v této studii.

Tato zjištění poukazují na to, že fyziologická zátěž při cvičení nezpůsobila natolik velká poškození tkání nebo DNA, aby vysvětlila, proč cvičení neprodlužuje život. Namísto toho studie naznačuje, že omezení příjmu kalorií způsobuje blahodárné změny v úrovni hormonů v těle, které cvičení nezpůsobuje. Na základě toho dospěli výzkumníci k názoru, že tyto metabolické změny hrají roli v prodlužování života.
„Hrstka“ studií srovnávající osoby s omezeným příjmem kalorií s lidmi, kteří jsou nadšenými sportovci, zjistila podobné hormonální účinky mezi těmi, co jedí méně. Avšak, studie týkající se omezení kalorií jsou s lidmi obtížně uskutečnitelné, protože účastníci si často stěžují na pocit hladu, otupělost a chlad.

Huffman také zdůraznil, že příznivé účinky cvičení mohou být u lidí větší než u myší. “Lidé jsou více náchylní k vývoji kardiovaskulárních chorob a cvičení je obzvláště dobré k odvracení těchto nemocí, zatímco myši inklinují spíše k úhynu na onemocnění ledvin a rakovinu,“ řekl Huffman.

„Nemohl bych říci, že tato studie má právě teď přímé důsledky na lidi,“ řekl Huffman. „Ale ukazuje, jaké fyziologické změny způsobuje omezení kalorií a cvičení. Můžeme dále stavět na těchto zjištěních, dokud nebudeme lépe chápat, jak to funguje u lidí.“

Zdroj: American Physiological Society.

Komentář osla:
Není moc zpráv, které potěší všechny. Zjištěním, že  „hladovění je ten nejlepší způsob prodlužování života“ se to vědci z Alabamy podařilo. Imponovat to musí dokonce i těm, co mají máslo na hlavě. Konečně teď mohou své  aktivity „malá domů“ ospravedlňovat tím, že vlastně konali v zájmu obecného blaha. Lékaře jistě potěší nová možnost jak prokázat, že jejich péče má výsledky. Nutně se ulehčí i zavaleným soudcům. Kauzy nebude třeba protahovat do ztracena a i z těch, co mají problém s prokazováním rychle nabytého majetku, půjde dělat světce jak na běžícím pásu. Jen ty provizorní soudní síně bude zřejmě potřeba přstěhovat ze stadionů na mnohem slovutnější instituce státní správy. A co my ostatní? Jenom ignorant by se netěšil z vidiny dlouhého života.