Uhličitan vápenatý v krevním séru netvoří klasické krystaly ale kuličky připomínající buňky. (Kredit: Martel and Young, PNAS).

Nejnovější objev Jana Martela z tajwanské Chang Gung University a Johna Younga z newyorské Rockefeller University zveřejněný ve vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Science však zasadil teorii o živých nanobakteriích smrtelnou ránu.
Vědecké spory o nanobakteriích hoří celá desetiletí. V roce 1996 publikovali  američtí astronomové vedení Davidem McKayem z NASA zprávu, podle které se v meteoritu ALH84001 nacházejí zkameněliny mimozemských nanobakterií. Čtyři miliardy let stará hornina meteoritu pocházela ze Marsu, z jehož povrchu ji před 15 miliony roků vyrazila kolize s velkým asteroidem. Před 13 000 roky dopadl meteorit na antarktický ledovec, kde jej v roce 1984 našli geologové.  McKayův objev  vyvolal vlnu spekulací o tom, zda před milardami let existoval na Marsu život reprezentovaný nanobakteriemi. Podle některých vědců  by mohly nanobakterie putovat vesmírem a osévat jej životem. V roce 1998 však došli přední odborníci z  americké National Acedemy of Science k jednoznačnému závěru, že nanobakterie jsou příliš malé, než aby mohly být živé. Vše, co je třeba k životu, by se do nich prostě nevměstnalo.

 

I když jsou „nanobakterie“ neživé, mohou se podle Younga množit a způsobovat choroby, jako například ledvinové kameny,...

Finský mikrobiolog Olavi Kajander došel k závěru, že se nanobakterie vyvolávají u člověka i zvířat onemocnění, při nichž je zvýšeno ukládání vápníku v těle. Vedle tvorby ledvinových kamenů připisuje nanobakteriím i tvorbu vápenatých usazenin na stěnách cév postižený arterosklerózou. Zvýšenému riziku těchto onemocnění by měli být vystaveni kosmonauti, protože ve stavu beztíže se podle Kajanderovy spolupracovnice Nevy Ciftciogluové nanonabakterie množí pětkrát rychleji než v podmínkách pozemské gravitaci.
Jan Martel a John Young navodili v laboratorních podmínkách tvorbu tělísek k nerozeznání podobných nanobakteriím tak, že přidali do krevního séra sůl uhličitan vápenatý. V těchto nanobakterích nebylo ani stopy po dědičné informaci a snášely dávky radiace dostačující ke zničení  jakékoli formy pozemského života.

„Vyvrátili jsme tak představy o tom, že nanobakterie jsou živé,“ řekl John Young v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature. „Vypadá to, jako kdyby nanobakterie rostly a rozmnožovaly se. Člověk by přísahal, že jsou živé. Ale není tomu tak.“
Uhličitan vápenatý obvykle tvoří krystaly. V krevním séru se ale formuje do kuliček podobným miniaturním buňkám. Yang a Martel jsou přesvědčeni, že tento neobvyklý  tvar dodávají vápenaté soli organické molekuly, například krevní bílkovina albumin. Young se domnívá, že i neživé nanobakterie mohou stát v pozadí mnoha chorob, protože za určitých podmínek se množí v krevním séru jako šílené. Většina odborníků však považuje neživé nanobakterie  za zcela neškodné.

Prameny: 
The Rockefeller University, New York
Proceedings of the National Academy of Sciences. April 8, 2008. vol. 105, no. 14, 5549-5554.