Sysli jsou hlodavci, kteří mají v oblibě život ve velkých koloniích. Úkryt hledají v hlubokých norách, z kterých vylézají především za potravou. Najednou můžou pobíhat po kolonii i dvě stovky syslů. Pro dravce a šelmy představují bohatě prostřený stůl. Sysli žijí ve stavu permanentního ohrožení a je pro ně životně důležité, aby na jakékoli nebezpečí  bleskově  zareagovali a nejkratší cestou prchli do nory. Tuto dovednost se učí v mládí. Poprvé se mladí sysli vydávají na průzkumy mimo noru ve věku čtyř týdnů, když je jejich matka odstaví a donutí je, aby si začali sami shánět něco k snědku. Pokud se mládě nenaučí včas a správně prchat, skočí v drápech či zubech nepřátel.

Jill M. Mateo, Department of Comparative Human Development, University of Chicago

Jill Mateová chovala sysly v laboratoři. Dravce na laboratorní kolonii nepouštěla, pouze ho imitovala. Hodila talíř frisbee  tak, aby přelétl nad  syslí „ubikací“ a zároveň přehrála z reproduktoru křik dravce. Iluze byla dokonalá a sysli před náhražkou dravce zděšeně prchali. Neměli to snadné. Vědci jim stavěli do cesty jednoduché bludiště. Když chtěla mláďata zmizet v bezpečí nory, musela se nejprve zdárně proplést labyrintem.  Jill Mateová  sledovala, jak rychle se malí sysli naučí najít nejkratší cestu do bezpečí. Zajímalo ji, jak úkol zvládají různě vystresovaná mláďata. 

Aby měli vědci nad mírou stresu u syslů dokonalou kontrolu, podávali mláďatům během pokusu kortisol. Tento hormon se vylučuje při stresové zátěži a pomáhá organismu zvládnout náročné situace. Mateová tak mohla zvířatům stres přesně dávkovat. Některá mláďata dostávala místo hormonu neúčinnou látku. Krví jim kolovalo malé množství vlastního stresového hormonu kortizolu. Jejich stav odpovídal klidu a pohodě. Další mláďata dostávala dávku hormonu odpovídající mírnému stresu. Další měla tělo zaplavené kortizolem a byla na tom stejně, jako kdyby byla silně vystresovaná. Nejlepších výsledků v učení dosahovala mláďata po malých dávkách kortizolu odpovídajících mírnému stresu. Správnou cestu bludištěm zvládala už při devátém pokusu. Mláďatům, kterým byl navozen silný stres, nestačilo na zvládnutí stejného úkolu ani třináct pokusů. Stejně „natvrdlí“ byli i malí sysli, které vědci ponechali úplně v klidu. Závěr je jednoznačný. Mírný stres pomáhá při učení.

 

Mláďata, která dostávala malé dávky hormonu kortizolu (odpovídající mírnému stresu), dosahovala v učení nejlepších výsledků.

Vědce zajímá, nakolik stres ovlivňuje paměť a učení u člověka. Výsledky dosavadního bádání nepřinesly jednoznačný závěr. Hlavní potíž spočívá v tom, že lidem nelze z etických důvodů podávat stresový hormon tak jako syslům. Přesto jsou známy situace, kdy se hladiny  kortizolu v lidském organismu dlouhodobě zvyšují. Dochází k tomu například při hormonální léčbě těhotných žen, kterým hrozí předčasný porod. Hormony léčebné kúry napomáhají vývoji plic plodu a snižují riziko, že bude mít dítě po předčasném porodu vážné dechové potíže.

„O tom, jaké následky má tato léčba na duševní schopnosti dětí, nevíme skoro nic,“ říká Jill Mateová. „Z pokusů na zvířatech nicméně vyplývá, že léčba může mít neblahý vliv na vývoj mozku u plodu.“
Stejně nepříznivé následky hrozí i při nenormálním snížení hladiny kortizolu v krvi.To se ukázalo u těhotných žen, které  byly přímými svědky zhroucení věží newyorského Světového obchodního centra po teroristickém útoku z 11. září roku 2001. U mnoha z nich se přestálý stres projevil psychickým onemocněním označovaných jako posttraumatický stresový syndrom. Tyto ženy měly ještě dva roky po tragické události v krvi průkazně méně kortizolu. Stejně tak měly snížené hladiny tohoto hormonu v krvi i jejich děti. Co to znamená pro duševní vývoj dětí a jejich  schopnost se učit, vědci zatím nevědí. Výsledky pokusů na syslech zveřejněné ve vědeckém časopise Neurobiology of Learning and Memory ale naznačují, že by i tyto děti mohly mít s učením potíže.

Pramen: University of Chicago