Mnozí cizopasní prvoci ze skupiny výtrusovců (Apicocomplexa) vlastní organelu, která byla kdysi chloroplastem.
Dneska už neobsahuje žádný pigment a svému původnímu účelu neslouží. Přesto je jí věnována velká pozornost. Hostitelé těchto prvoků, k nimiž patří kromě jiných i původci malárie zimničky, žádnou podobnou organelu ve svých buňkách nemají a ta je proto velmi nadějným cílem pro mnohá léčiva. Původ a vývoj této organely zvané apikoplast ale halí záhada.
Nejbližší příbuzní vnitrobuněčných parazitů ze skupiny výtrusovců jsou obrněnky (Dinoflagellata). I ty mají svůj plastid. Zjevně jej kdysi získaly od červených řas. A tak jedna skupina vědců razila názor, že apikoplast výtrusovců má stejný původ. Jiní experti však byli přesvědčeni, že výtrusovci si svůj apikoplast opatřili sami a uzmuli jej nějaké zelené řase.
Na první pohled se zdá rozřešení téhle otázky naprosto jednoduché. Plastidy obsahují DNA. Stačí tedy porovnat dědičnou informaci plastidu obrněnek s dědičnou informací apikoplastu výtrusovců a je vymalováno. Ale jak se říká, kdyby to bylo tak jednoduché, už by to Američani dávno udělali.
Apikoplast ztratil všechny geny pro fotosyntézu. K čemu by mu byly, když výtrusovci žijí uvnitř buněk svých hostitelů a pášou malárii a jiné choroby. Apikoplast si nechal jen geny, které potřebuje pro vlastní existenci. Plastid obrněnek je také pěkný exot. Je v pravdě ještě exotičtější než apikoplast. Všechny geny, které potřebuje pro svou existenci, přesunul do buněčného jádra obrněnek. Zbyla mu jen hrstka genů pro fotosyntézu a ty si ještě rozdělil po jednom do jednogenových chromozomů.
Srovnání genomů apikoplastu výtrusovců a plastidu obrněnek je proto zapeklitý, ne-li přímo nemožný úkol. Překryv obou genomů je nulový a vlastně není co srovnávat. Rozlousknutí tohoto úkolu čekalo na české vědce, jejich zahraniční spolupracovníky a šťastnou náhodu, která přihrála Robertovi Moorovi působícímu v současnosti na University of Iowa do rukou organismus, který vypadal jako „malá hnědá kulička“.
Hostil jej jako svého symbionta korál Plesiastrea versipora rostoucí v Sydneyské zátoce. Podobných „malých hnědých kuliček“ najdeme v moři a v korálech mraky. Tahle byla skutečně jedinečná, protože jde o „spojovací článek“. Jeho plastid nese geny, které se podobají „životním“ genům z apikoplastu výtrusovců a fotosyntetickým genům plastidu obrněnek.
Genomy apikoplastu výtrusovců a plastidu obrněnek se sice nepřekrývají, ale genom plastidu Chromery se překrývá s jedním i s druhým. Není pochyb, apikoplast výtrusovců a plastid obrněnek má společný původ v plastidech rudých řas.
Práci o tomto objevu publikoval v Nature čtrnáctičlenný tým, v němž pět vědců má své kořeny v české kotlině - Miroslav Oborník, Jan Janouškovec, Tomáš Chrudimský, Marie Vancová a Jan Šlapeta.
Pramen: Nature
Diskuze:
