„Ten to má v genech nebo ten to má od Boha,“ říkáme někdy, když slyšíme výjimečný výkon hudebního virtuosa. Myslíme tím, že hudební genialita, jíž je nadán, mu byla vrozena.
Vědci Arkansaské univerzity do značné míry myšlenku vrozené hudební geniality zpochybnili. Ne snad až tak, že by tvrdili, že se může vynikajícím hudebníkem stát každý. Tuto myšlenku by jim asi každý majitel totálního hudebního „hluchu“ na vlastním příkladě snadno vyvrátil.
Některé dřívější studie ukázaly, že mozek muzikanta, když slyší hudbu, reaguje naprosto odlišným způsobem než mozek člověka, který na nic nehraje. Při poslouchání hudby se u muzikantů zapojovaly rozsáhlejší oblasti mozku. Tyto studie příliš nenapověděly proč tomu tak je a nechávaly zcela nezodpovězenu otázku možnosti genetické determinace tohoto rozdílu fungování mozku při vnímání hudby.
Elizabeth Margulis – docentka Arkansaské univerzity spolupracovala s Patrickem C. M. Wongem z Northwestern University na výzkumu sledujícím aktivitu jednotlivých částí mozku při poslechu hudby. Jejich experiment byl založen na celkovém sledování neurofyziologie mozku pomocí funkční magnetické rezonance. Zjišťovali změny v prokrvení jednotlivých oblastí mozku v závislosti na poslechu vážné hudby.
Výzkumníci sledovali a zaznamenávali aktivitu jednotlivých oblastí mozku, když přehrávali dvěma skupinám aktivních a pravidelně cvičících houslistů a flétnistů Bachovy skladby pro housle a flétnu. Zjistili výrazné odlišnosti, když přehrávali hudbu flétnistovi a houslistovi. Významný rozdíl byl zaznamenán mezi mozkovou aktivitou, v případě že poslouchal hudbu „neodborník“ (houslista poslouchal flétnu a naopak flétnista poslouchal housle), kdy aktivita dosahovala podobných hodnot jako u nemuzikanta. Pouze tehdy, když muzikant „odborník“ poslouchal svůj vlastní nástroj, vykázaly specifické oblasti mozku vysokou aktivitu.
Provedená vyšetření mozku pomocí magnetické rezonance odhalila, že specifické oblasti v mozku vyhrazené hudební skladbě, zabarvení tónu a zvukově-motorické interakci reagují silněji u hudebníků, kteří poslouchají nahrávky nástroje stejného druhu, jako je ten, co na něj sami hrají. Skenování mozku pomohla vysledovat rozsáhlý mozkový systém „hudební odbornosti“, kde dochází k nárůstu citlivosti ve vztahu k hudební skladbě (oblast BA 44), témbru „zabarvení“ tónu (oblast sluchově asociační kůry) a zvukově-motorické interakci (precentral gyrus), jestliže poslouchají hudbu hranou na nástroj, na který jsou „odborníky“.
Nynější výsledky naznačují, že za rozdílné vnímání hudby lidským mozkem je odpovědné intenzivní cvičení na specifický nástroj. Jestliže by mozková odezva na hudbu byla vrozena, pak by totiž výsledky skenování mozku musely vykazovat stejné charakteristiky u všech hudebníků poslouchajících hudbu, bez ohledu na to, na který nástroj hrají.
Virtuozita hudebníka souvisí s mechanismem smyslově-nervového přizpůsobení, majícím za následek takové nastavení nervových propojení, která zahrnují a rozšiřují struktury týkající se kromě sluchu i komunikace. Nyní mají vědci zájem zjistit, zda to vše také nějak nesouvisí s větším citem pro melodičnost mluvené řeči při výuce cizího jazyka a lepší pamětí aktivních muzikantů pro vokální stránku cizího jazyka.
Zdroje:
Speech Research Laboratory, Northwestern University
University of Arkansas
Department of Music UA
Human Brain Mapping
Diskuze: