Jablka a hrušky

Zvětšit obrázek

Myší leptin. Hormon hladu a neplodnosti (Obr: Nature)

Někdo má rád holky, jiný vdolky. Z těch co mají rádi vdolky se někomu ukládá tuk pod kůží, jinému spíše obalují orgány v útrobách. Tukovým zásobám uvnitř tělní dutiny se odborně říká viscerální tuk. Jeho zajímavostí je, že je metabolizován odlišně. Na rozdíl od periferních tukových zásob umístěných pod kůží, je viscerální tuk portální žílou transportován přímo do jater.

Zvětšit obrázek

Daniel Eitzman (Foto: Martin Vloet)

Zatím, co neblahý vliv otylosti na lidské zdraví prokázal už kde kdo, s dokazováním škodlivosti „pupíku“ (viscerálního tuku), na náš zdravotní stav už to tak jednoznačné není. Z přísně vědeckého hlediska tato souvislost uniká. Mnozí to dokonce interpretují tak, že takový vztah neexistuje. Nyní je to poprvé, co vědci zjistili, jak na tom my, jež ve chvilkách něhy naše drahé polovičky častují slovy „ty můj medvídku“, vlastně jsme. Vědcům to odhalily myši. Jde o výsledky pokusů, které vědci provedli na kardiovaskulárním centru University of Michigan. Na to, že různé typy obezity si už nejsou rovny se přišlo tak, že si někdo všimnul, že buňky tkání v okolí zásob viscerálního tuku jsou postiženy zánětlivými procesy a že zmnožený viscerální tuk navozuje v arteriích procesy, které vedou ke ztrátě jejich elasticity.

Medikamenty
Souvislost s tukové tkáně s aterosklerózou tedy byla prokázána, nebyl to ale jediný poznatek. Při pokusech na myších také vyšlo najevo, že léky, které se lidem předepisují při diabetu, mají na tlouštíky s viscerálním tukem blahodárný vliv. Mají totiž protizánětlivý efekt a tvrdnutí tepen zpomalují. Odsouvají tak i nástup aterosklerózy a s ní spojená rizika.
 

Nebyli by to ale vědci, kdyby zároveň neřekli, že i přes tyto výsledky je příliš brzo na to, aby se řeklo, že lze poznatky aplikovat i na lidi. Chtějí na tom bádat dál aby mohli prohlásit, že to, cozjistili u myší, platí v plném rozsahu i pro lidi. Hodlají také zjišťovat, proč u někoho toto riziko vzniká, jak mu lze čelit a snad i najít způsob diagnózy počínajících rizik rozborem krve. Než ale takový test bude k dispozici, stejně dobře poslouží stará dobrá poučka – „Nepřežírat se a cvičit!“

Normální myš (vlevo) a obézní (bez genu pro leptin), odhalily souvislost viscerálního tuku s kardiovaskulárními problémy. (Foto: Daniel Eitzman)

Náhoda s leptinem
Zajímavé na tom všem je, že vědci přiznali, že na úlohu viscerálního tuku přišli náhodou. Stalo se to tak, že Kardiolog Daniel Eitzman se svými kolegy prováděl pokusy na myších, jimž chyběl gen pro leptin. Leptin je hormon produkovaný buňkami tukové tkáně. S jeho pomocí si například tělo reguluje pocit hladu. Zjednodušeně můžeme říci, že malé zásoby tuku znamenají málo buněk, které tvoří leptin. A málo leptinu v krvi vyhodnotí mozek tak, že vydá signál hladu.

Postava do značné míry také rozhoduje o tom, jak se nám povede při shazování přebytečných kil.

Leptin kromě zmíněného barometru sytosti mluví i do plodnosti a rozmnožování.
Právě to vědci původně studovali – hlad a plodnost. To je vedlo k tomu, že pokus prováděli na myších s poškozeným genem pro tvorbu leptinu. Jak jsme si před chvilkou řekli, tak málo leptinu je signálem  pro hypothalamus, kde se nachází centrum sytosti a hladu. Není divu, že tyto myši, jimž jejich tukové buňky netvořily leptin, byly všechny brzo více širší, než delší. Aby u těchto cvalíků zajistili alespoň nějakou hladinu leptinu, transplantovali jim tukovou tkáň ze zdravých myší. V krkolomném pokusu šlo o to tlustým myším, jejichž vlastní tuková tkáň v důsledku poškozeného genu leptin tvořit nedokázala, vložit do těla tukovou tkáň z jedince, jehož leptinový gen je v pořádku a která leptin tvořila.  

A jak tak vědci myším přendávali tuk z břicha do břicha, učinili objev. Leptin podle očekávání bránil obezitě. Ale přesto, že šlo o geneticky shodné myši, u nichž nedochází k odhojování transplantátů (kůže, svaly, šlachy, střeva, plíce,...vše přirůstá bez problémů), transplantovaná tuková tkáň si ale postavila hlavu a začala dělat problémy. V okolí tukových buněk vznikal zánět a ten byl chronický. Později se přišlo i na to která z látek (jde o typ chemokinu) ten zánět vyvolává. To ale není podstatné. Nejdůležitější na tom je, že zánět v břiše vyvolávala tuková tkáň. A protože se jednalo o transplantovanou tkáň, zánět nemohl být připsán na vrub nějakého přežírání, stejně jako ze seznamu podezřelých vypadly metabolické změny přežíráním způsobené. Jako viník tak vypadla třeba i cukrovka (diabetes). Pokus je vykládán za důkaz toho, že viníkem zánětlivých procesů je jen a jen tuk.  

 

Ženy mají většinou postavu připomínající tvarem hrušku ( tzv. gynoidní postava ). Muži se zaoblují zejména kolem břicha. Přirovnávají se k jablku ( tzv. androidní postava ).

Pak už bylo hračkou zjistit, zda tukem vyvolaný zánět taky způsobuje aterosklerózu, což je souborný proces pro změny v cévách, ztrátu jejich pružnosti a tvorbu usazenin, které pak patolog vypisuje do příslušných lejster jako příčinu infarktu. Ano, tím zloduchem, co to v těle startuje, je tuková tkáň.

Zvětšit obrázek

Tvar postavy svědčí také o ukládání viscerálního tuku. Ten je odpovědný za výši rizika vzniku aterosklerózy.

Vědci jsou ve své podstatě tvorové hraví a tak si ani teď nedali pokoj a dál přenášeli tukové tkáně z jedné myšky na druhou a formovaly jim postavy k obrazu svému. Neskončilo to jen u přenášení tuku do dutiny břišní a dělání „velkých pupíků“ ale rozšířili transplantace na přenosy podkožního tuku.

A jaký byl výsledek?
Myšky s „pupíkem“ (viscerálním tukem, nebo chcete-li se zásobami tuku v dutině břišní) na tom byly špatně. Zánětlivé procesy jim způsobily těžkou aterosklerózu.
Myším, kterým transplantovali zhruba stejně velký objem zásobního tuku, jenže podkožního, také měly záněty, ale ateroskleróza je kupodivu nepostihovala.
To znamená, že není tuk jako tuk a že ten viscerální je ve srovnání s tím podkožním, z hlediska rizika ohrožení života, tou horší alternativou. Snadno se tak může stát, že žena, která váží více než nějaký muž a má tuk uložený na bocích a stehnech, nemá ani zdaleka tak vysoká zdravotní rizika jako muž, který má „jen“ pivní břicho a při pohledu ze zadu by mu obezitu nikdo nehádal. Když to převedeme na typ postavy, tak mnohem více zdravotních rizik hrozí lidem s mužským typem postavy. A bez ohledu na pohlaví jsou na tom „jablíčka“ hůře než „hrušky“.

Pramen: University of Michigan