Podle amerického genetika Morise Goodmana z Wayne State University v Detroitu bychom měli na naší planetě napočítat tři zástupce lidského rodu Homo. Prvním je samozřejmě Homo sapiens, čili člověk rozumný. Druzí dva zřejmě nebudou povědomí ani velmi dobrým studentům zoologie. Mohli bychom jim dát latinská jména Homo troglodytes a Homo paniscus. Ne, nelistujte ani Brehmově Životě zvířat ani v novějších publikacích. Tam byste museli hledat oba tvory v latinském rejstříku nikoli pod H ale pod P, neboť se honosí rodovým jménem Pan čili šimpanz a druhovým přízviskem učenlivý (latinsky troglodytes) a bonobo (latinsky paniscus). Nejnovější genetické analýzy ale „šouply“ oba šimpanze do jednoho rodu s člověkem. Ba co víc, hrozí dokonce „smést“ i rody Australopitecus a Ardipitecus, kterými pokřtili paleoantropologové dávné zvířecí předky prvních lidí.

Goodman se soustředil na srovnávání 97 známých genů šesti živočišných druhů – člověka, šimpanze učenlivého i šimpanze bonoba, gorily, orangutana a makaka. Nebral tedy dědičnou informaci jako celek, ale soustředil se jen na geny -  tu malou část více než 3 miliard písmen genetického kódu, která se zdá pro dědičnost vlastností rozhodující.

Geny, kterých se v savčí dědičné informaci nachází zhruba 35 až 40 tisíc, se pochopitelně vzájemně liší, ale zdaleka ne všechny odlišnosti v genech se nakonec projeví v produkci odlišných bílkovin. Zařazení jedné aminokyseliny do bílkovinného řetězce je určeno trojicí písmen genetického kódu v daném genu. Jednu a tutéž aminokyselinu mívá ale na starosti hned několik trojic písmen genetického kódu. Například pro aminokyselinu lysin najdeme v genu dvě „instrukce“. Jedna má podobu písmen TTT (tedy tří po sobě jdoucích molekul thyminu), druhá je zapsána písmeny TTC (třetí s thyminů je tu nahrazen cytosinem). Pokud tedy má člověk v daném místě genu kódováno zařazení lysinu písmeny TTT a šimpanzí gen má v tomto místě  písmena TTC, je rozdíl jednoho písmene genetického kódu celkem bezvýznamný, protože na zařazení lysinu do bílkoviny se tím nic nemění. Někdy nevyvolá změnu aminokyseliny ani kompletně odlišná trojice písmen. Například aminokyselinu serin mohou v genu určovat jak písmena TCT, tak i písmena AGA (tedy molekuly adeninu a guaninu).

Goodman bral při srovnáních genů v potaz jen ty odlišnosti, které vyústí ve výsledné bílkovině ve změnu v jejím aminokyselinovém složení. A zjistil překvapivou věc – šimpanz a člověk mají takových odlišností ve zkoumaných genech neuvěřitelně málo - jen 0,6%. Odlišností, které nemění pořadí aminokyselin v bílkovinách, bylo o něco více - asi 1,6%. Stejně se od sebe liší dědičná informace lidí a šimpanzů i v rozsáhlých oblastech mimo geny.  (Geny zřejmě zabírají méně než 2% celé dědičné informace savců.)

Tak malá proměnlivost ve skutečně významných místech genů  nezakládá podle Goodmana opodstatnění pro vyčlenění šimpanze mimo rod Homo. Pokud bychom jeho argument přijali, nemohli by stát mimo systematickou kolonku rodu Homo ani vyhynulí australopitekové či jejich předchůdci ardipitekové, kteří se vyvinuli ze společného předka dnešních lidí a šimpanzů. Tento „evoluční rozchod“ předků šimpanze a člověka se měl podle Goodmana odehrát před 5 až 6 miliony roků.

Goodman zjistil o poznání menší odlišnosti v dědičné informaci šimpanzů a lidí, než jeho předchůdci, například tým Roye Brittena z California Institute of Technology. Ten odhadl že se lidé liší od šimpanzů asi v 5% všech písmen dědičné informace. Výsledky obou studií se ale vzájemně nevylučují vzhledem k tomu, že Goodman „vyplel“ ze svých srovnání všechny rozdíly, které nevyvolají změnu aminokyseliny a Britten s nimi naopak počítal.

Nelíbí se vám, že by šimpanzi měli nosit rodové jméno Homo? No, ještě je tu jedna možnost. Mohli bychom začít člověka označovat jako Pan sapiens. Ale nebojte se, nejste sami, komu se ta představa nezdá. Goodmanovy výsledky odmítají přijmout i seriózní vědci. Například antropolog Sandy Harcourt z University of California zůstává přesvědčen, že oddělení vývojových větví lidí a šimpanzů je podstatně staršího data a došlo k němu možná už před 10 miliony roky. Ale i 6 milionů let samostatného vývoje je podle Harcourta „zpropadeně dlouhá doba na to, abychom byli stále ještě příslušníky jediného rodu“.

Zařazení šimpanzů do rodu Homo by snad mohlo pomoci jejich záchraně před vyhubením, i když africkým pytlákům, kteří tyto lidoopy loví na tzv. bushmeat čili „maso z divočiny“ je zoologická systematika asi lhostejná.

Nelíbí se to ani Sandymu Harcourtovi, který říká: „Já bych doporučoval při ochraně vymírajících druhů postupovat obráceně a za hodné ochrany bych považoval především ty tvory, co mají s člověkem společného co nejméně.“

Vítejte mezi lidmi, šimpanzi!