Poslední snímky Marsu, které pořídila evropská sonda Mars Express (ESA) pomocí spektrometru OMEGA (Visible and Infrared Mineralogical Mapping Spectrometer), ukázaly, že vyznavači slunečního záření a opalování by byli na Marsu zklamáni.

Zvětšit obrázek

Snímky mraků suchého led (oxidu uhličitého) objevené spektrometrem OMEGA na palubě sondy Marsu Express (ESA) na severní polokouli na jaře 12. června 2004. Kredit: ESA/OMEGA team

Mračna s krystalky vodního ledu se vyskytují např. na úbočích obrovských marťanských vulkánů. Vysoko v atmosféře Marsu jsou i mraky, které obsahují krystalky „suchého ledu“ (oxidu uhličitého CO2). Toto zjistění však nebylo překvapením, protože je všeobecně známo, že řídkou marťanskou atmosférou tvoří z 95,3 % oxid uhličitý a teploty na 4. planetě od Slunce jsou většinou pod bodem tuhnutí oxidu uhličitého.

Nyní tým francouzských vědců znovu potvrdil, že mračna suchého ledu na Marsu skutečně existují a navíc že nejsou bezvýznamná. Mraky jsou natolik husté, že vrhají na povrch Marsu velmi temné stíny. Nové snímky nevypovídají jenom o tvaru mraků, ale také o jejich rozměrech a hustotě.

„Dříve jsme museli spoléhat na nepřímé důkazy – např. SPICAM (Ultrafialový a infračervený atmosférický spektrometr) na palubě sondy Mars Express zjistil, co tvoří mraky. Ale bylo velmi obtížné rozlišit, které z těchto signálů se týkají mraků a které povrchu.

Data ze SPICAMu indikovala vysokou oblačnost, která měla být tenká a tvořena mnohem menšími částicemi než objevil spektrometr OMEGA. Ale CO2 mraky jsou mnohem rozmanitější. Nejen, že jsou překvapivě vysoko – víc než 80 km nad povrchem, ale táhnou se do vzdáleností až několik set km. Navíc mají mnohem větší tloušťku, než se očekávalo. Místo toho, aby vypadaly jako tenké ledové mraky na Zemi, podobají se spíše mohutným pozemským kumulům, které rostou díky stoupajícím proudům teplého vzduchu.

Ještě víc překvapilo, že ledové CO2 mraky jsou tvořeny docela velkými částicemi (většími než 0,001 mm). Oblačnost je tedy dostatečně hustá na to, aby znatelně zastínila Slunce. Předpokládalo se, že tak velké částice se v horních vrstvách atmosféry netvoří a nezůstávají tam tak dlouho.

Zvětšit obrázek

Franck Montmessin, Service d’Aeronomie, University of Versailles (UVSQ)

„Mraky vyfotografované Omegou mohou snížit sluneční záření na 40 %,“ řekl Montmessin. „To znamená, že na povrch planety vrhají výrazně tmavý stín. Ovlivňují tak lokální teplotu, která ve stínu může být až o 10°C nižší. To může podstatně ovlivnit místní počasí, zvláště větry.“

Protože CO2 mraky jsou pozorované nejvíce v rovníkové oblasti, OMEGA tým věří, že neočekávaný charakter mraků s velkými ledovými krystaly, může vysvětlit extrémní výkyvy denních teplot.

„Nízké teploty v noci a relativně vysoké denní teploty mají za následek proudění v atmosféře. Výrazné je zejména když Slunce ráno ohřívá povrch.“ Teplý vzduch ohřátý nad povrchem stoupá a když dosáhne horních vrstev, ochladí se natolik, že CO2 zkondenzuje. Při tomto procesu se uvolňuje latentní teplo, které způsobuje, že plyn a ledové částice stoupají ještě výše.

Vědci zatím neumí vysvětlit původ kondenzačních jader. Na Zemi se kapičky v mraku tvoří kolem malých částic prachu nebo soli. Ale ohledně Marsu odpověď není tak jednoduchá. Jednou z možností je marťanský prach vznášející se ve výškách. Dalším potenciálním zdrojem kondenzačních jader jsou mikrometeority v horních vrstvách atmosféry. Jednou z představ je, že původcem jsou malé krystaly vodního ledu vynášené nahoru tepelným prouděním.

„Nové poznatky jsou významné pro pochopení klimatu Marsu v minulosti,“ řekl Montmessin. „Vypadá to, že planeta byla před miliardami let teplejší, než předpokládají stávající teorie. Protože Mars byl pokryt CO2 mraky, můžeme pochopením dnešních dějů zjistit, jakou tyto vysoké mraky hrály v globálním oteplování Marsu.“

Zdroj: ESA