Muži pokročilejšího věku rádi tvrdí, že „život začíná ve čtyřiceti“. Snad je k tomu vede snaha nepřipadat si staře vedle krásných slečen, jež by mohly být jejich dcerami. Posun počátku života i několik let po narození není ve světě nijak vzácný. Celkem běžný je u mnoha přírodních národů. Původní obyvatelé Tajwanu nepočítali dítě v prvních dvou až třech rocích života za skutečně živé. Pralesní kmeny z Angoly spatřovaly v dětech člověka dokonce až ve věku sedmi let. Do té doby děti nedostávaly ani jméno a rodiče je označovali třeba jen číslovkou určující pořadí, v jakém se narodily.
Při vysoké kojenecké úmrtnosti se těmto lidem zdál být novorozenec na světě jaksi „na zkoušku“. Za úspěšné absolvování testu životaschopnosti považovali nejrůznější události. Mezi domorodci v severní Ghaně je to přežití prvního týdne. Mezi rolníky ve starém Japonsku první pláč. U indiáni z Mohavské pouště přiložení k matčinu prsu.
Nežijeme ani v pralese ani v poušti. Přesto řešíme podobné otázky. Britský Nuffieldův výbor pro bioetiku vypracoval nedávno etický kodex pro lékařskou péči o předčasně narozené děti. Ten nedoporučuje oživovat a následně podrobit intenzivní péči děti narozené do 22. týdne těhotenství. Naopak, děti, které přišly na svět po 24. týdnu těhotenství, by měly být drženy při životě všemi dostupnými prostředky. V případě dětí narozených mezi 23. a 24. týdnem těhotenství doporučuje vzájemnou dohodu rodičů, lékařů a zdravotníků na tom, zda bude dítě podrobeno intenzivní péči či nikoli.
Nuffieldův výbor opírá své stanovisko o následující fakta. Šance na přežití dětí, které se narodily před 22. týdnem těhotenství, je nižší než 1% a pravděpodobnost, že budou v životě těžce postiženy, hraničí s jistotou. Po 23. týdnu těhotenství má dítě při intenzivní péči jen 16% šanci na přežití a 64% vyhlídky na těžké postižení. Od 25. týdne těhotenství je ale přežití dětí při intenzivní péči 63% a riziko vážného postižení dosahuje 40%.
Jeden z autorů kodexu Andrew Whitelaw, profesor neonatální medicíny na University of Bristol k tomu říká: „Prodlužování života těžce nemocných předčasně narozených dětí může být nehumánní a klade na dítě nesnesitelné břemeno. Tyto děti jsou někdy za den podrobeny i padesáti zákrokům od zavádění kanyl až po operace mozku. Neustálá bolest a stres, kterým tyto děti čelí, jsou neetické.“
Lékaři dlouho předpokládali, že předčasně narozené děti žádnou bolest necítí, a pokud ano, pak že si ji nepamatují. Dnes je stále jasnější, že předčasně narozené děti bolest vnímají. Není to jen etický problém. Ukazuje se, že lidé, kteří byli jako novorozenci vystaveni mnoha bolestivým procedurám, mají v dospělosti narušené vnímání bolesti. Někteří jsou zvýšeně citliví, jiní mají naopak vnímání bolesti utlumeno.
Jak ale Andrew Whitelaw přiznal, rozhodování o tom, kdy ukončit léčbu předčasně narozeného dítěte a přejít k péči, jež nezajišťuje více než důstojný konec života, je obtížné. Od dob, kdy jsme vyšli z pralesů, jsme poznali mnohé. Otázka: Kdy začíná život? však zůstává otevřená.
V pořadu si řekneme, jak se vyvíjí lidské embryo a plod. Podíváme se na to, jak odpovídali na otázku: „Kdy začíná život?“ staří Řekové, jako ji řeší judaisté, křesťané či muslimové.
Pořad je k dispozici volně ke stažení ZDE. Přepis pořadu je připojený pod tímto článkem ke stažení.
Diskuze:
