Původ virů je stále obestřený tajemstvím. V jejich minulosti se dá pátrat jenom velice těžko. Fosilní materiál je obecně zoufalý a nesrozumitelný, natož pokud jde o virové částice.
U virů navíc bohužel selhávají i molekulární metody, protože viry mají relativně malé genomy a zároveň strašlivě rychlou evoluci. To znamená, že většina stop historie virů v jejich DNA nebo RNA je spolehlivě překryta mladými změnami.
Je docela dobře možné, že viry nemají společný původ a že z nedostatku představivosti dáváme stejná jména dost rozdílným věcem. Malé viry sestávající jenom z několika genů pravděpodobně většinou jsou splašenými sekvencemi nukleotidů typu transpozónů nebo plazmidů, které v minulosti zběhly ze svých mateřských organismů a teď žijí napínavým životem divochů v molekulární džungli.
Některé velké viry by ale na druhou stranu mohly být pozůstatkem starobylých organismů, buď vnitrobuněčných parazitů nebo snad i dokonce nějakých předchůdců dnešního života. Krásným příkladem je podivný mimivirus, momentálně největší známý virus obývající amébu Acanthamoeba polyphaga, který má přes 900 genů, občas i zvláštních a 1,2 megabází dlouhou DNA.
Přes nesnáze spojené se čtením historického příběhu virů se v poslední době objevila zajímavá studie, která by mohla přinést čerstvý pohled na evoluci virů. Lucy Woolfordová z Murdoch University v australském Perthu se svými kolegy věnovala pozornost bandikutovi pásovanému (western barred bandicoot, Perameles bougainville). Těmto bandikutům se nevede moc dobře, tak jim často dělají společnost ochránci přírody. Ti je bedlivě hlídají a kontrolují jim zdravotní stav.
Postupně vyšlo najevo, že bandikuti trpí vysilující nemocí, která jim všude po těle dělá nepěkné léze. V těchto lézích badatelé našli virus, jemuž věnovali jméno bandicoot papillomatosis carcinomatosis virus type 1 (BPCV1). Překvapivě se zjistilo, že nový virus v sobě míchá vlastnosti dvou sice blízkých, ale přece jen odlišných linií DNA virů, označovaných jako Papillomaviridae (pestrá sebranka lidských i jiných papilomavirů) a Polyomaviridae (např. JC virus nebo BK virus).
Pokud to není nějaká druhotně vzniklá záležitost, tak je možné, že bandikutí virus BPCV1 je potomkem virů z počátků fylogeneze linií Papillomaviridae a Polyomaviridae, ještě z doby, kdy se obě linie teprve oddělovaly.
V tom případě bychom měli k dispozici vzácnou stopu, která nám může něco říct o zatím velmi mlhavé fylogenezi virů. Každopádně by to chtělo by to ještě pár podobných objevů, s jídlem pochopitelně roste chuť. Viry tu s námi budou věčně, proto by bylo fajn, znát je co nejlépe.
Prameny: ScienceDaily 21.12.2007, Journal of Virology online, Wikipedia
Diskuze:
