Zvětšit obrázek

Fosilie čelisti pravěkého hnědého medvěda (Norfolk, 1951)

Před dvaceti tisíci lety byla Evropa pokrytá sněhem a ledem, včetně Německa. Celá řada druhů přežila jen díky mírnějšímu klima, které panovalo v jižnějších oblastech Iberského poloostrova a na území dnešní Itálie.  Těmto dvěma, tehdy prakticky odděleným lokalitám, vděčí mnohý z živočišných a rostlinných druhů za svoje přežití. Poté, co třeskuté mrazy polevily, se organismy zase znovu vydaly kolonizovat svou původní severnější domovinu. 

Soudilo se, že stejný scénář platil i pro medvěda. Nyní se ukazuje, že medvěd hnědý nebyl omezen jen na dvě zde zmíněné oblasti. Dokládá to genetická studie pozůstatků medvědů, z nichž některé jsou 20 000 let staré. Z rozboru zachovaných zbytků mitochondrií vyplývá, že genetické vzory dnešních medvědů se od těch, kteří se vyskytovali v době ledové na jihu Evropy, liší.  

Učili jsme se, že medvědi v oněch klimaticky zlých dobách byli uvězněni na jihu Evropy jako v pasti a že tam byli od ostatního okolního světa zcela izolováni. Nové poznatky ale dokládají, že tomu tak nebylo. Zachovalé zbytky mitochondrií se postaraly o to, že dnes již víme, že pramatky hnědých medvědů žily i v „zamrzlé“ střední Evropě. 

 

Větší vliv na změnu genofondu medvěda má lov než doba ledová.

Podle kolektivu vědců ze Švédska, Španělska, Británie, Francie a Německa se medvědi střední  Evropou toulali i v těch nejchladnějších obdobích, kdy zdejším končinám doba ledová dokazovala co všechno umí. Vědci nabyli dojmu, že změny genetických vzorů, které nalézáme u dnešních medvědů, jsou následkem lovu těchto zvířat.  Tato myšlenka, že by za mizením medvědů mohla stát aktivita nás samotných, je nová.  Nemuselo přitom jít jen o lov medvědů, ale i o následek všeho toho, co lidský druh začal v původní medvědí domovině provádět.   

Vlastně to zase až tak překvapivé zjištění není, že jsme na mnoha místech medvědy úplně vyhubili. Chytit věčně hladového medvěda do nastražených pastí, nemuselo být s naší „myslivnou“ zase až tak složitým kouskem. Nasvědčuje tomu i fakt, že ještě před několika tisíci lety byl medvěd hnědý rozšířen po celé Evropě. Dnes už je jen pár posledních exemplářů i v samotném Španělsku, na Balkáně a ve Skandinávii. Biologům ani nemůžeme mít moc za zlé, že si bez dnešních možností zkoumat mitochondriální DNA a příbuznost jedinců po mateřské linii, vysvětlili vymizení medvěda z oblastí jeho dřívějšího výskytu tím, co se jako pravděpodobné nabízelo i když zřejmě mylně.
Zdá se, že pro vrcholového evropského predátora nebyl problém chlad a náhlé změny související s nástupem doby ledové, nýbrž člověk.

Pramen:   Molecular Biology, Uppsala University,  Norfolks museums