Jsou biologické zbraně pokrokovou novinkou moderní doby? Podle všeho ne, stačí si vzpomenout na klasické středověké metání ošklivých mrtvol do obléhaných měst a hradů. Biologické zbraně ale kupodivu nevymyslel ani středověk. Jak se zdá, tak naši všímaví a chytří předci uměli využít vražedné mikroorganismy už v dávných dobách úsvitu civilizací.
Studium starých textů prozrazuje, že se na Blízkém východě už před více než 3300 lety používali zbraně, které by se jistě nelíbily žádné ženevské konvenci. Dotyčnými provinilci měli být Chetité, naši starodávní indoevropští příbuzní. Jak každý ví, chetitštinu rozluštil našinec Bedřich Hrozný. Jejich říše byla na vrcholu moci ve 14. století př. n. l., kdy zahrnovala většinu dnešního Turecka a Sýrie.
Siro Trevisanato, vysloužilý mikrobiolog žijící dnes v kanadském Ontariu z pradávných textů vyčetl, že Chetité pravděpodobně svým sousedům s nimiž válčili posílali berany nakažené pozoruhodnou tularémií, drsnou bakteriální infekcí, která má vcelku dobrý vojenský potenciál. Odborníci varují, že důkazy zatím nejsou nevyvratitelné, ale jinak mezi nimi docela panuje ochota věřit, že právě diverze s tularémií by mohla být nejstarším známým záměrným použitím smrtící biologické zbraně.
Tularémii nebo též poeticky „zaječí nemoc“ způsobuje lstivá gamma proteobakterie Francisella tularensis, blízce příbuzná největší známé bakterie světa jménem Thiomargarita namibiensis. Je to aerobní bakterie kokálního tvaru, která je úžasně odolná vůči venkovním podmínkám.
V uhynulém zvířeti nebo v půdě s klidem přežije 4 až 5 měsíců. Tularémii přenáší spousta druhů volně žijících i chovaných zvířat. Vcelku snadno je přenosná i na lidi, nejčastěji prostřednictvím klíšťat, ale i jinými krevsajícími členovci.
Přestože biologické zbraně jako takové nejsou z různých důvodů příliš praktické, právě tularémie je jednou z těch, která by mohla fungovat i dnes. Její klíčovou výhodou je extrémně nízká infekční dávka, přičemž postačí vdechnout pouhých několik buněk. To ji předurčuje ke snadnému použití ve formě aerosolu. Další věc je, že proti tularémii zatím neexistuje vakcína.
Tularémie je každopádně dost nepříjemná infekce s ošklivými záněty a dlouhou rekonvalescencí, dnešní medicína ji ale umí udržet v rozumných mezích. Potíž je v tom, že zhruba 15 procent neléčených tularémií končí smrtí a to není zrovna málo. Dneska je tularémie vzácná, ale dostat ji zase není úplně nemožné. V ČR máme kolem 100 případů ročně.
Kolem roku 1335 př. n. l. na Blízkém východě řádil smrtící chetitský mor. V textech z oné doby se píše, že kvůli nákaze platil zákaz zařazování oslů do karavan, což by mohlo opravdu ukazovat na tularémii. V jejím případě totiž není až tak těžké si všimnout souvislosti mezi onemocněním lidí a nákazou mezi zvířaty.
Sami Chetité si během té doby zavlekli tularémii na své území při bojových akcích v oblastech nákazy a získali s ní cennou zkušenost. Pak mezi lety 1320 a 1318 př. n. l. plánovali západní sousedé Chetitů v zemi Arzawa (pozdější Lýdii), útok na domněle oslabenou východní hranici chetitské říše. Během bojů se ale na jejich cestách najednou začali tajuplně objevovat berani. Místní obyvatelé pokrčili rameny a vzali si je do svých stád. Na území západních sousedů Chetitů vzápětí vypukla děsivá epidemie tularémie, která rychle zklidnila jejich dobyvatelské choutky.
Těžko říct, jestli se někdy podaří spolehlivě zjistit, jak se to tehdy seběhlo. To, co víme zatím ukazuje buď na velmi šťastlivou náhodu, jaké se snad ani nestávají nebo na promyšlenou bakteriologickou akci, která nakonec zajistila rozšíření západní hranice chetitské říše až k moři.
Pramen: NewScientist 26.11. 2007, Wikipedia.
Diskuze:
