Výhodou tohoto neřízeného experimentu, který by Darwina jistě potěšil, je velké množství dat, která jsou rybáři každoročně shromažďována. Z nich lze alespoň nepřímo vyčíst, jak se v průběhu let měnily vlastnosti ryb. Víme tedy, že ryby v drasticky redukovaných populacích rostou rychleji – ty šťastnější, které neskončí v sítích rybářů, si mohou dopřát více potravy. Zároveň ale také dospívají rychleji a v menší velikosti, aby se vůbec stačily rozmnožit dřív, než doputují jako nevábně vyhlížející filety do našich mrazáků.

Zvětšit obrázek

David Boukal, University of Bergen

Tresky u severního pobřeží Norska, které ještě začátkem minulého století dospívaly ve věku deseti let a délce kolem 90 cm, dnes dospívají až o polovinu dříve při dvoutřetinové délce a celkově dorůstají do výrazně menší velikosti. Jedná se o kvantitativní znaky s patrně komplikovanými genetickými mechanismy, a tak zatím nevíme, jak přesně fungují. Jak ale ukazují sofistikované statistické analýzy a matematické modely, které v současné době vyvíjí několik výzkumných skupin v Evropě a Kanadě, během několika málo desítek let tak může u tresek a dalších druhů ryb dojít k podstatným evolučním změnám v řádu desítek procent.

 

Dlouhověkým druhům ryb by prospělo, kdybychom je nechali několikrát v klidu rozmnožit.

Podobné evoluční změny, způsobené člověkem, se budou do původního stavu vracet jen pomalu nebo vůbec ne. Vadí nám ale vůbec? Až donedávna to bylo rybářům jedno, mají totiž hlavu plnou mnoha dalších okamžitých starostí a na výhled do budoucna nemají čas. Diskusní příspěvek publikovaný 23. listopadu týmem vědců z různých evropských zemí v časopisu Science to staví do trochu jiného světla.

Z principu nám může být jedno, jestli treska měří metr nebo půl metru. Chybějící půlmetr ale může znamenat nižší příjmy rybolovu a hluboké sociální problémy rybářských komunit, podobně jako při známém kolapsu tresčí populace u kanadských břehů na počátku devadesátých let minulého století. Může také nastartovat řadu kaskádových změn v daném ekosystému nebo způsobit, že milovníci přírody přestanou daný druh vyhledávat. Pro většinu z nich totiž platí „čím větší, tím lepší“ a právě největší ryby jsou rybolovem postiženy jako první. Čistě evoluční změny tedy mohou nepřímo ovlivňovat ekonomiku, o kterou se ve srovnání s biologií zajímá nepoměrně více lidí. I když nás evoluce dostihne až za několik desítek let, měli bychom začít podnikat potřebné kroky k nápravě už nyní. V současné době začínáme na tyto otázky hledat odpovědi pomocí matematických modelů, jejichž společným základem je „Evolutionary Impact Assessment“ neboli variace na rozšířené "posuzování vlivů na životní prostředí" (environmental impact assessment, EIA). Základní doporučení nejsou nijak překvapivá: měli bychom lovit méně a u dlouhověkých druhů nechat ryby alespoň několikrát v klidu rozmnožit.

Tato zpráva se dotýká i Česka: je totiž možné, že podobné evoluční změny mohou nastat i u sladkovodních ryb, které intenzivně loví sportovní rybáři. I u nich totiž platí „čím větší, tím lepší“. Za pár desítek let tak mohou být kapitální úlovky dneška jen bájným mýtem.

 

Poznámka Osla:

David Boukal je spoluautorem publikace, která pod názvem „Managing Evolving Fish Stocks” právě nyní vychází v časopise Science. 

Do Bergenu (což je blízko Osla), si dovolujeme poslat:  

Blahopřejeme!