Hlemýžď čili kochlea je síldem sluchu.

„Nevlezu do vody, doku se nenaučím plavat!“ Takto pojatý princip předběžné opatrnosti má jednu velkou vadu na kráse.  Podstatě vylučuje jakékoli reálné plavecké aktivity. Orgány vyvíjející se v našem těle se jím kupodivu řídí.

Zvětšit obrázek

Uvnitř hlemýždě mají na starosti zachycení zvuku vláskové buňky.

Nemůžeme je tedy rozhodně obviňovat z hazardérství. Na druhé straně ale nezbývá než žasnout nad tím, že nakonec vůbec něco vidíme a slyšíme.

Vnitřní ucho si během našeho vývoje v těle matky pomalu osvojuje schopnost slyšet. Tým vědců z baltimorské Johns Hopkins School of Medicine vedený Nicolasem Tritschem zjistil, že sluchový nerv zárodku vede nervové vzruchy už v době, kdy vnitřní ucho rozhodně na žádné zvuky reagovat nemůže. Není ještě vyvinuto a jeho základ tvoří tzv. Köllikerův orgán.

Zdrojem záhadného signálu ve sluchovém nervu se ukázaly právě buňky Köllikerova orgánu. To bylo velké překvapení, protože jim byla přičítána ryze podpůrná funkce.  Na vzniku buněk určených k zachycení vibrací ve vnitřním uchu se Köllikerovy buňky nijak nepodílejí.

Na zvuk citlivé vláskové buňky vnitřního ucha jsou během vývoje vnitřního ucha obklopeny Köllikerovými buňkami. Výzkum se soustředil přednostně na vznikající vláskové buňky.

Zvětšit obrázek

Od vláskových buněk v hlemýždi jsou vzruchy vedeny přes sluchový nerv do mozku.

 Köllikerovy buňky, jež mizí ještě před „uvedením vnitřního ucha do provozu“, stály stranou zájmu. Teď se ukázalo, že Köllikerovy buňky jsou vlastně trenérem celého sluchového orgánu.

Zvětšit obrázek

Rudolph Albert von Kölliker (1817-1905) – po tomto švýcarském přírodovědci byl pojmenován základ vnitřního ucha a buňky, jež jej tvoří.

Uvolňují velké porce adenosintrifosfátu a ten donutí vznikající vláskové buňky uvolňovat glutamát. Tím jsou pak drážděny sluchové neurony.

Nervové vzruchy sluchových neuronů jsou důležité pro vybudování nervových obvodů, jež budou následně zpracovávat podněty z plně funkčního ucha. Mozek se tedy učí slyšet bez zvuku. Köllikerovy buňky mu přehrávají jakousi „hudební fantazii“, jež nemá v reálném světě zvuků obdoby. A tak tedy neposloucháme zvuky, dokud nás to v naprosté tichosti nenaučí Köllikerovy buňky.

Vědci předpokládají, že k tvorbě falešných zvuků může velmi podobných způsobem docházet i při onemocnění zvaném tinnitus (šelesty v uších). Při tinnitu nám v uších šumí, píská, hučí a vůbec se nám tam ozývají zvuky a rachoty, které nepocházejí z vnějšího prostředí.

Někdy jde o tzv. objektivní tinnitus, kdy slyšíme třeba proudění krve, protože se nám v důsledku arterosklerózy změnil tok krve cévami vnitřního ucha. Jindy je ale příčina tinnitu nejasná. Zdrojem může být „falešný signál“, který imituje procesy, jimiž se náš mozek učil poslouchat v době, kdy jsem ještě nic neslyšeli.

 
Tinnitus čili sluchový šelest – to je jako kdyby vám nějaký syčák dělal v uchu pěkný brajgl a nebral ohled ani na noční klid ani na chvíle, kdy se potřebujete maximálně soustředit. Kdo to zažil, ten ví, co je to za peklo. Sluchový šelest dokáže člověka doslova vyždímat.

Pramen: Nature