Iva Budila jsem poznal jako malý kluk prostřednictvím rozhlasového vysílání. Dodnes vzpomínám na to, jak spolu s nezapomenutelným Jiřím Mrázkem komentovali přistání prvních lidí na Měsíci. Pak mi jeho hlas z éteru zmizel. V deseti jsem jen těžko chápal, že je to důsledek procesu, který byl označován jako „normalizace společnosti“. Ivo Budil „byl odejit“ z Československého rozhlasu a já jsem se s ním střetl zase až po letech, když začal působit v populárně vědeckém časopisu Vesmír. Miloval jsem jeho pravidelnou rubriku „Stalo se ve světové vědě“. Aktuality z dění ve světě vědy byly tenkrát vzácné, pokud zrovna nešlo o „výdobytky vědců ze spřátelených zemí“. Ivo Budil je nabízel na posledních stránkách Vesmíru plnými hrstmi.

Po sametové revoluci jsem najednou zase zaslechl typický hlas Iva Budila z rozhlasu. Vrátil se do populárně vědeckého rozhlasového magazínu  Meteor, který miluji už od klukovských let. Meteor mi ukázal, že věda je věda dobrodružství, a určitě přispěl k tomu, že se dneska tímhle dobrodružstvím živím.

Zvětšit obrázek

Ivo Budil (1933-2007)

Nikdy nepochopím, kde jsem sebral tu drzost, abych jednou sedl a napsal pro Meteor svůj první rozhlasový příspěvek. Samozřejmě, že úplně špatně. Texty dostal na stůl právě Ivo Budil. Zasloužily si hodit do koše. Jenže pan redaktor mi na psacím stroji mi naťukal hned dva dopisy, které mám dodnes schované. V nich mi vysvětlil, co všechno je na mých textech špatně. Žádná učebnice mi nikdy neposloužila lépe. Ne že bych se po je jich přečtení stal rázem „psavcem první třídy“. Ale pomohly mi přepsat první příspěvek do podoby, v které byl po úpravách Ivo Budila  nakonec odvysílán. Vzpomínám na to do dnes. Týkal se jedovatých ptáků pitohui. Tak začala naše spolupráce. Pod dobře míněnými imaginárními šťulci a pohlavky Ivo Budila jsem se pomaličku učil popularizaci vědy. Mám to štěstí, že jsem tak trochu jeho žák. A nejsem sám. Ivo Budil pohnul k popularizaci vědy i takovou  superstar v „popscience“, jako je MUDr. František Koukolík. Když se mi ozval v telefonu a řekl třeba: „To o těch tučňácích nebylo špatné.“, prožíval jsem si pocit vpravdě sváteční.
Ivo Budil byl i u startu digitální stanice Českého rozhlasu Leonardo zasvěcené popularizaci vědy. Možná s troškou hořkosti, že už nemůže dělat „svůj“ Meteor, ale zato s energií lokomotivy, která přiváděla v úžas i spolupracovníky o generaci či dvě mladší. A tak jsme se zase potkávali. Tentokrát tváří v tvář nad mikrofonem při přípravě „Rozhovorů Ivo Budila“. Nikdy při nich nešlo „jen“ o vědu.

„Chci, abyste tam dostal etiku, lidský rozměr vědeckých objevů,“ říkal mi. A já se snažil. 
„Lidský rozměr“ jsme chtěli dát i zprávě o letošní Nobelově ceně za fyziologii a medicínu.
Životní příběh Maria Capecchiho nám k tomu nabízel jedinečnou příležitost. Měli jsme se sejít 15. října v 15.30. Podruhé za ta léta spolupráce se stalo, že Ivo Budil nepřišel na smluvenou schůzku. A poprvé nedal vědět, co se děje. Když bylo jasné, že nedorazí, přeběhl mi mráz po zádech. To jsem ještě netušil, že leží v nemocnici s těžkým infarktem. Bojoval s ním deset dní a nakonec tuhle poslední bitvu nevyhrál. Napsat „prohrál“ nemůžu, protože Ivo Budil byl z těch, kteří nejsou poražení nikdy.

Vždycky, když jsem napsal nějaký popularizační článek a představil jsem si, že by jej mohl číst Ivo Budil, sedl jsem znovu nad text a došel jsem k závěru, že není tak dobrý, jak jsem si myslel. A přepisoval jsem a škrtal. Až do chvíle, kdy ve mně vzklíčila pyšná myšlenka, že kdyby si tohle přečetl, možná by řekl to úžasné: „To není špatné“, či dokonce: „Je to pěkné“. A takhle už se mnou bude Ivo Budil napořád.