Cykasy vypadají trochu jako palmy nebo kapradiny, ale s těmi nemají nic společného. Patří mezi nahosemenné rostliny podobně jako jehličnany. Na Zemi se objevily poprvé už před 290 miliony let a přežily i dinosaury.
K jejich zvláštnostem patří oddělené pohlaví. Na samčích rostlinách rostou šištice produkující pyl.
Podobně vyhlížející šištice samičích rostlin tvoří po opylení semena. Většina cykasů spoléhá při přenosu pylu na vítr. Některé cykasy však mají šupiny v samičích šišticích sevřené tak pevně, že do nich větrem unášený pyl nepronikne. Patří k nim i australský cykas Macrozamia lucida, který využívá k přenosu pylu zásilkové služby drobného hmyzu třásněnek druhu Cycadothrips chadwicki.
Australskému cykasu narostou šištice nejvýše jednou do roka a často musí na příležitost k tvorbě semen čekat i několik let. S opylením musí spěchat. Samčí šištice vydrží produkovat pyl nejvýše čtyři týdny.
Cykas proto nenechává drobným hmyzím poslíčkům volnou ruku a ovládá je důmyslným trikem. Přistihl jej při tom tým amerických a australských vědců vedených Irene Terryovou z University of Utah v Salt Lake City.
Vědce tento cykas zaujal schopností zahřívat šištice. Především samčí květy se denně mezi jedenáctou dopoledne a třetí hodinou odpolední zahřejí až o 25 stupňů a jejich povrchová teplota se přiblíží čtyřicítce. Samičí šištice se zahřívají o poznání mírněji.
Každodenní „zatápění“ musí být pro rostlinu životně důležité, protože na ně spotřebovává vydatné porce cukrů, škrobů a tuků, které potřebuje pro udržení základních životních pochodů. K čemu je vzestup teploty v šišticích dobrý?
Zahřáté samčí šištice uvolňují řadu těkavých látek. Je mezi nimi i myrcen, jehož koncentrace dosahují hodnot, které už opylovačům škodí. Třásněnky proto ze zahřátého květu prchají. Když šištice vychladne, intenzita vůně poklesne a rostlina získá pro třásněnky opět na přitažlivosti.
„Ta vůně skoro bere dech,“ říká Irene Terryová. „Je to velmi ostrý odér, který se ničemu nepodobá. Jako analogii si můžete představit muže, který to silně přehnal s vodou po holení.“
Třásněnky vypuzené ze zahřáté šištice pátrají po další porci pylu. Jdou za slabou vůní myrcenu, která je neodolatelně láká. Pokud se jim poštěstí narazit na vychladlou samčí šištici, pokračují v pylové hostině. Mnohé se ale nechají nalákat k samičím šišticím, které „přikládají pod kotel“ mnohem méně než samčí cykasy a udržují si decentní myrcenovou vůni.
Samičí rostliny se tak maskují za samčí cykasy a daří se jim třásněnky ošálit. Hmyz prolézá mezi těsně sevřenými šupinami samičí šištice a pátrá po pylu. Na těle má nalepená pylová zrna, která při té příležitosti zanese až k vajíčkům a opylí je. Druhý den propuká pachová přetahovaná o třásněnky mezi samčími a samičími cykasy nanovo.
Irene Terryová a její spolupracovníci zveřejnili výsledky svého výzkumu v prestižním vědeckém týdeníku Science. Domnívají se, že australský cykas je na půl cesty mezi nahosemennými rostlinami, které chemickými látkami odhánějí škůdce od vlastního pylu, a krytosemennými rostlinami, jež se naučily vůní lákat hmyzí opylovače ke svým květům.
Pramen: The University of Utah
Diskuze:
