Zákeřnice píchá v místech, kde její čidlo zaznamená teplotní skok.

Parazité nemohou spoléhat na štěstěnu a doufat, že se namátkou strefí přímo do žilky nebo tepénky. Cévy se nacházejí jen pod 5% povrchu těla a „rána vedle“ může přijít hmyz draho. Bodnutý hostitel udělá všechno, aby se obtížného hmyzu zbavil nebo ho zabil. Hmyz si proto vyvinul velmi účinné strategie a jde na jisto. Bodá jen do místa, kde se pod kůží nachází nějaká céva. Podle čeho „krvavou bonanzu“ najde?

Tým francouzských a brazilských vědců vedený Marcelem Lorenzem z Centro de Pesquitas René Rachou v brazilském Belo Horizonte zkoumal orientační schopnosti zákeřnic druhu Rhodnius prolixus a došel k závěru, že tyto ploštice najdou cévu podle nepatrného  rozdílu v teplotě kůže.Volba tohoto druhu ploštice nebyla náhodná. Zákeřnice Rhodnius prolixus patří k hlavním přenašečům cizopasných prvoků Trypanosoma cruzi, kteří vyvolávají u lidí tzv. Chagasovu chorobu.

Zvětšit obrázek

Většinou se nesplete.

Zákeřnice má tykadla vybavena k detekci teplých předmětů a vyhledává s jejich pomocí své oběti. Když svým bodavým sacím ústrojím propíchne kůži, chviličku „šátrá“ po cévě. To je nejkritičtější okamžik celé operace, protože přitom dochází k poškození tkáně a následnému podráždění nervů, smrštění cév a zahájení obranné reakce. Je proto v zájmu ploštice, aby manévr proběhl co nejrychleji. Zákeřnici se to daří. „Šátrání“ jí zabere zhruba dvacetinu veškerého času, který u hostitele stráví. Strefuje se přímo mistrně. Ve třech čtvrtinách případů nenabodne kůži dále než dva milimetry od cévy.

Marcelo Lorenzo a jeho kolegové zjistili, že zákeřnice Rhodnius prolixus pokračuje i na těle oběti v orientaci podle teploty. Místa, pod kterými protéká krev v cévě, jsou přeci jen o něco teplejší. Například na uchu králíka činí rozdíl zhruba 1°C. Zákeřnice tepločivnými buňkami na tykadlech neměří absolutní teplotu povrchu. Rozhodující je pro ni teplotní „skok“ v místě s ukrytou cévou. Díky tomu dokáže odhalit cévu i u živočichů s různou tělesnou teplotou. Najde ji spolehlivě jak u člověka s teplotou kolem 37°C tak u ptáků, jejichž tělesná teplota běžně překračuje čtyřicítku. Nenechá se zmást ani odlišnou teplotou různých částí těla napadeného živočicha. Důvěru ve své smysly neztrácí ani v případě, že se na vytipovaném místě do cévy nestrefí. Je si jista, že se nemohla příliš splést a nabodne kůži znovu v těsné blízkosti. Céva s životadárnou tekutinou nemůže být daleko.

Výzkum životních zvyklostí zákeřnic pomáhá lékařům při hledání účinnějších způsobů ochrany před tímto hmyzem a jeho smrtelně nebezpečnými „podnájemníky“. Ve hře je hodně. Riziku nákazy Chagasovou chorobou je vystaven každý čtvrtý obyvatel Jižní a Střední Ameriky. Počet nemocných se odhaduje na 17 milionů. Z nich  každoročně zemře asi 13 000. Bez následků nevyváznou ani ti, co první nápor choroby přežijí. Plné třetině nemocných prvok vážně poškodí srdce, jícen nebo střeva.

Netopýří upír jde po dechu

 

Upíra přivádí k hostině zvuk dechu.

Nevelký tropický netopýr upír obecný se živí krví velkých zvířat a lidí. Přilétá do blízkosti nic netušících spících obětí, přistane na zemi a pak se doplíží na místo své krvavé hostiny. Není nijak krvelačný. Za rok spotřebuje asi čtvrtinu krve, jež koluje žilami jediné krávy. Pokud vyjde upír při noční výpravě naprázdno, může počítat s „půjčkou“ od některého z úspěšnějších členů kolonie. Nasycený upír vyzvrátí trochu krve a nabídne ji hladovému netopýrovi. Upíři si vzájemnou výpomoc poctivě oplácejí.

K oběti se upír opakovaně vrací a bezpečně ji rozezná. Německé zoology Uda Groegera a Lutze Wiegreba z mnichovské Ludwig-Maxmilians-Universitaet zajímalo, podle čeho netopýr svého nedobrovolného hostitele pozná. Zjistili, že se upíři orientují podle zvuků dechu. Netopýři dokázali identifikovat nahrávky dechu jednotlivých osob bez ohledu na to, zda byl záznam pořízen ve spánku nebo zda vědci natočili zadýchané dobrovolníky po velké fyzické zátěži. Žádný z lidských dobrovolníků nedokázal v rozeznávání jednotlivých osob podle dechu upírům konkurovat.