Zvětšit obrázek

Zalesňování se nevyplácí. Ohně na dohled od Atén

Letošní požáry v Řecku byly apokalyptické. Spáleniště ještě doutnají a úřady honí žháře. Intenzita a ničivá síla požárů v evropském Středomoří rok od roku narůstají. Zároveň je ale povrchní hledat viníky jen mezi teroristy, spekulanty s pozemky či staříky vypalujícími trávu. Problém je totiž mnohem hlubší.

Ve středomořském klimatu s charakteristicky drsnými letními vedry, jsou požáry stejně normální jako u nás letní bouřky. Tamní příroda s ohněm počítá. Typický středomořský strom, třeba borovice pinie, má silnou kůru, která chrání citlivé lýko, a jehličí plné snadno vznětlivých silic. Když se přes takový strom přežene běžný požár, ožehne ho, aniž by mu výrazněji ublížil. Neměl by to však být požár příliš silný. Aby nezesílil, nesmí cestou narazit na příliš mnoho hořlavého materiálu. Jinými slovy, nesmí vypuknout v hustém lese.

Současné požáry jsou tak silné proto, že v Řecku a dalších středomořských zemích roste nadbytek snadno hořlavých lesů. Zní to jistě kacířsky, vždyť generace Evropanů vyrůstaly ve víře, že Řecko či Itálii v pradávnu pokrývaly husté hvozdy, které až obyvatelé antických měst vykáceli na stavbu svých flotil. Tento názor pochází dokonce už od Platóna, který ve své pozdním dialogu Kritias zmiňuje stráně kdysi se zelenající hustými lesy, za Platónova života však dávající jen pastvu včelám. Jenže ve skutečnosti tou dobou lidé na území současného Řecka už nejméně 7000 let provozovali zemědělství – a Platón sám žádné husté lesy okolo Atén nezažil. Středomořská krajina se v jeho době nijak nelišila od středomořské krajiny, řekněme, kolem roku 1950.

V dialogu Kritias najdeme představu hustě zalesněného Středomoří hned vedle popisu Atlantidy, o jejíž bájnosti mnozí lidé nepochybují. Zakořenila však bohužel tak pevně, takže až úplně moderní archeobotanika pracně zjišťuje, že ani bez lidí ve Středomoří žádné husté lesy severského typu nebyly.

Zvětšit obrázek

Letošní řecké léto pohledem satelitů.

Ve středomořském rostlinstvu je spousta druhů s trny a pichlavými listy, evidentně vyzbrojených proti pravidelnému spásání. Takové adaptace by se těžko vyvinuly za posledních pár tisíciletí, musí být mnohem starší. Paleontologie navíc mluví jasně. V časech, kdy Evropu sužovala zatím poslední doba ledová, žili ve Středomoří kromě současné evropské fauny (jež sem uprchla před zaledněním) i třeba sloni a hroši. Ti by si se souvislým lesem hravě poradili. Nejvíce otrněných rostlin najdeme na ostrovech, například na Krétě, kde v poledové době žili malí sloni, ale největší šelmou zde byl jezevec. Krétu proto bezpochyby pokrývaly lesy v menší míře než dnes.

Za důkaz zalesnění Středomoří odborníci dlouho podkládali značné množství borových a dubových pylů v jezerních sedimentech. Jenže jak každý na jaře vidí a jak potvrzují i molekulární studie, pyl stromů doletí daleko a stromy také produkují mnohem víc pylu než keře a byliny. Také argument spojující odlesnění se stavbou lodí byl dávno zpochybněn. Z písemných záznamů víme, že aténská flotila závisela na dovozu dřeva zdaleka – hlavně z makedonských hor. Zato antické tavírny stříbra vystačily plných 500 let s palivem z místních zdrojů. Dřevěné uhlí však nepocházelo z vysokého lesa, ale z často mýcených křovin.
Dřeviny ve Středomoří pochopitelně vždy rostly, s výjimkou vysokých hor však spíše řídce – buď jako nízké trnité křoví, nebo jako osamělé stromy. Úplně stejně je to na afrických savanách. Jakmile člověk vyhubil velké býložravce, ihned je nahradil stády koz, ovcí a skotu.
Stromy v savaně rostou daleko od sebe, býložravci se starají, aby se mezi nimi nehromadil hořlavý materiál. Hoří zde pravidelně, ale oheň se příliš nešíří a je spíše prospěšný, neboť spálí suchou vegetaci a uvolní místo pro novou zeleň. Bylinná vegetace je po takových požárech kupodivu druhově bohatší, než byla před nimi, a většina drobných živočichů dokáže ohně docela dobře přečkat v podzemních úkrytech.

Současnou tragédii Středomoří způsobuje útlum pastevectví, jež zdejší krajinu utvářelo po dlouhá tisíciletí. Řídké křoviny se mění v souvislý les, vysoké stromy se objevují v místech, kde od poslední doby ledové nikdy nerostly. Souvisí to s ekonomickým růstem. Pro občany společností, jejichž bohatství roste, přestává být pastva ovcí a koz atraktivním způsobem obživy.

Zvětšit obrázek

Bojovat s lesními požáry není hračka. Prevence se sekyrou by byla snazší.

Situaci přitom dramaticky zhoršují naivní ekologická opatření, především zalesňování a zákazy pastvy v lesích. Obojí se děje s velkorysou podporou vlád i Evropské unie. Člověk tak na jih Evropy přenáší recepty ze severnějších oblastí kontinentu, které ve Středomoří nefungují. Výsadba lesů jen chystá potravu pro nejbližší požár. Užitek je veskrze iluzorní, neboť většina dřeva stejně dříve či později shoří. Totéž platí pro takzvanou protierozní funkci: les sice může zadržovat půdu o něco účinněji než bezlesí, jakmile ale shoří, karta se dramaticky obrátí. Požární ochrana nefunguje, neboť tlumí jen ony lehké a rychlé ohně, čímž akumuluje palivo pro nekontrolovatelné gigantické požáry v budoucnu.

Škodí i lokální legislativa, která za les označuje území se stromy, ale už nikoli třeba spáleniště. Pokud je v takto definovaném lese zakázáno pást, vesničany svrbí zápalky v kapse. Zalesňováním velmi trpí i místní unikátní flóra a fauna – ve Středomoří najdeme tisíce druhů rostlin a živočichů, které nikde jinde nežijí, ovšem prakticky nikdy v lesích, ale na pastvinách a na křovinatých stráních.

Na současných požárech je tragické, že řádí v obydlených oblastech, kde se neobejdou bez obětí na lidských životech. V okolí měst neměl les nikdy v historii šanci. Jenže právě zde jako první zaniklo tradiční pastevectví a proběhly první výsadby v rámci různých zkrášlovacích programů. Lesní porosty okolo Atén či Olympie mají přibližně 80 let – ideální věk pro pořádný požár.

Vinu nese i změna kultury bydlení, ovlivněná telenovelami a skandinávskými designéry. Dědečkové dnešních Řeků, Italů či Španělů by dům ve vzrostlém borovém lese pokládali za nebezpečné šílenství. Dnes tam chce bydlet každý. Někteří odborníci sice varovali, že takzvané zelené pásy okolo Atén či Soluně představují tikající časované bomby, nikdo jim ale nevěnoval pozornost.

Zvětšit obrázek

Platon. Romantický snílek, kterému uvěřila ochrana jihoevropské přírody

Podobné problémy donedávna trápily obyvatele jižní Kalifornie, oblasti, která se Středomoří velmi podobá klimatem, rostlinstvem i frekvencí požárů. Kaliforňané ovšem časem pochopili, že bájení o dávných hustých hvozdech je vlastně ohrožuje na životě a že drobné sezónní požáry je dobré nechat vyřádit. Stavět v lese vám tam nikdo nezakáže, ale blízkost stromů se znatelně projeví na ceně pojistek. Dotace na zalesňování zde neexistují, příslušné agentury naopak chrání křovinatou savanu s příslušnou flórou a faunou.

Řecko, Itálie, Španělsko či chorvatská Dalmácie nebyly nikdy za posledních 5000 let tak zalesněné jako dnes. Protože úpadek pastevectví i zalesňovací bláznovství jsou relativně mladé, je jih Evropy posetý hustými lesy mladšími než ty kolem Olympie či Atén. Požáry kolem Atén jsou jenom předkrm.

Jak z toho ven? Relativně snadno. Středomořské země by musely přestat napodobovat lesnickou politiku svých severnějších sousedů a poučit se ze své minulosti. Měly by rázně proředit umělé lesní výsadby - aby se z lesů stala savana, velkoryse podporovat tradiční pastevectví a vůbec si začít vážit té drsné, skalnaté krajiny, jež byla svědkem zrodu evropské civilizace. I kvůli ní sem ostatně každý rok putují miliony návštěvníků – kdyby chtěli vidět plantáže borovic, pojedou do Skandinávie nebo do jižních Čech. Platónovi není radno věřit.

Pramen: Respekt 2007(37): 56-57.
Převzato a redakčně upraveno s laskavým svolením Respektu.

Autoři pracují v Entomologickém ústavu AV ČR a na Přírodovědecké fakultě Jihočeské University