Smutní jsou častěji nemocní a umírají mladí. Je to proto, že jejich imunitní aparát nepracuje tak, jak by měl. Vědci na to přišli, když se těmto lidem podívali na jejich geny. Vyšlo najevo, že lidé, kteří sami sebe označili za osamělé, opuštěné a smutné, mají odlišné vzory v aktivitě jejich genů. Pozoruhodné na tom je, že většinou jde o geny, které se nějak podílí na systému naší imunitní obrany.
Studie neodhalila co bylo dříve, zda pocit osamělosti, nebo fyzikální projev na jejich genech. To, na copřišla, je dopad sociální izolace na některé z našich nejzákladnějších vnitřních procesů – souvislost s aktivitou našich genů.
Vlastně to až taková novinka není. Celá řada studií vyzněla v neprospěch osamělých lidí. Ví se, že často umírají předčasně, že mají víc infekcí, trpí více vysokým krevním tlakem a že častěji dostávají rakovinu.
Jako vysvětlení se nabízejí dvě teorie. První bychom mohli nazvat „ teorií sociálního zaopatření“. Vychází totiž z toho, co jiní lidé mohou pro člověka udělat v materiálním, hmatatelném smyslu. Prakticky jde o to, že mám-li okolo sebe lidi, kteří když vidí že mi něco je, zavolají doktora, dojdou mi pro léky,...
Druhá teorie, říkejme ji „duchovní“, je o tom, že smutek, osamělost a stres se podepisuje na stavu našeho těla.
Jon Cacioppo, profesor na University of Chicago studuje problém pocitu osamělosti dlouhou dobu. Šťourá se lidem v jejich osobním životě a zdravotním stavu. Takových, kteří by to dlouhodobě dovolili, není mnoho. Dal dohromady 14 dobrovolníků. Šest z nich spadlo do kategorie nejosamělejších. Byli to lidé, kteří po čtyři roky měli pocit, že nemají nikoho, kdo by jim byl blízký.
Zbývajících devět se cítilo být méně osamělými. Cole odebral všem krev a měřil aktivitu jejich genů. Zaměřil se na geny, které nějak souvisí s bílými krvinkami. Tedy na funkci buněk, jež nám zajišťují obranu před baktériemi a viry. Jen pro představu, jde o pořádnou porci genů. Celkem jich testoval 22 000!
Z výsledků vyšlo najevo, že ti, jež se považovali za smutné a osamělé, měli 209 genů „zastavených“. Tato dvoustovka nefunkčních genů přitom nebyla jen tak nějakým mišmašem náhodných genů. Šlo o geny, jež jsou jinými studiemi považovány za důležité, neboť se účastní na zprostředkování reakcí, které se řídí pochody v poškozených tkáních (prostřednictvím glukokortikoidů).
Další, ze smutkem umlčených genů, zase mají na starosti produkci protilátek. Jsou to geny, které se účastní při „značkování“ nepřítele a v odstraňování poškozených buněk.
Vše nasvědčuje tomu, že smutek a osamění nahrává chronickým zánětům, které se pak odráží v postižení srdce, cév, artritídě, Alzheimerově chorobě,...
Útlum funkce genů nekopíruje fyzickou osamělost. S návštěvami blízkých to nemá nic společného. Jde čistě o naše vnitřní pocity, o to, jak se sami cítíme.
V dalším kroku si výzkumníci hodlají posvítit si na to, co by se s tím dalo dělat. Podle Coleho by smutnícím mělo prospět něco protizánětlivého. Třeba aspirin.
Pramen: Genome Biology 2007, 8:R189 doi:10.1186/gb-2007-8-9-r189
Komentář osla: Inu, jak praví mudrosloví národa slovanského - nic nemít a být smutný, to ani Pánbůh nežádá.
Diskuze:
obrana
papaveria,2007-09-18 06:50:13
Co když jde jen o klasickou obrannou reakci organismu? Tj. vyskytla se psychická alergie (alergie na blbce) a tak se jí tímhle snaží organismus zvládnout (blbce k sobě nepustit), protože skutečně někdy jest lépe člověku samotnému.
A nemůže to být opačně?
Jan Havlík,2007-09-17 14:50:11
Není možné, že by to bylo opačně, tedy že nějakým činidlem způsobené zastavení těchto genů mělo kromě vlivu na hojivost a rakovinu vliv i na psychiku? Tedy že by způsobovalo snahu organismu o stranění se kolektivu a depresivní stavy?
MOhlo by to fungovat podobně, jako třeba toxoplasmosa způsobuje změny v psychice umožňující snažší sežrání kočkovitou šelmou.
Moje vykecáváním
Vrata,2007-09-17 12:13:48
Spíše se kloním k druhé hypotéze nebo spíš už tomu věřím zcela. Vyzkoušel jsem si to na vlasním těle. Ulcerozní kolitida. Již stovky let se říká, že vnitřní krvácení je vlastně vnitřní pláč. Určitým stavem vaší psychiky, postojen a chováním vytváříte úplně jiné fyzikální podmínky uvnitř těla, nejde jen o tlak a jeho rozmístění. Setrvačnost celého procesu je obrovská, rozhodně měsíce. Pohrajte si se sebou: Nastolte určitý stav mysli a ducha , vytrvejte, změňte životní styl, nenechte se odradit okolím. Pak v pravidelných intervalech měřte některou měřitelnou veličinu, např. množství červených krvinek, shledáte překvapení. Ignorujte snahy okolí, které se snaží vás hodit tam, kam chce ono. Okolí je reálný objekt, který ovlivňuje vaše vnitřní osoby a ovlivňuje i jejich konfiguraci v systému vládnutí vaší duše. Ty pak ovlivňují vaše zdraví, a pokud jsou v ohnisku, ovlivňují i zdraví ostatních. Nedoporučuji experimentovat v rodině, všechno zpochybní dopředu a vy se jen trápíte-ztrácíte energii. Promluvte si v klidu se svými vnitřními osobami. Ještě k tomu bohu. Mé potíže jsem zažíval v době, kdy jsem mého ´boha´ identifikoval se skutečnou osobou. Tehdy se vše zhroutilo, byl jsem na umření, shořel jsem jak papír. Objevili se zdravotní potíže, které přetrvávali do doby než jsem si vše uvědomil. Bůh je totiž jinde. Jako technik, fyzik, matematik potřebuje určit vztažnou soustavu, pevný bod, aby se k něčemu dopracoval, člověk v životě potřebuje také pevný bod nebo axiom, aby něčeho dosáhl. Můžete se scházet denně se stovkou lidí, být v kontaktu s rodinou a stějně se cítite sám! Někdy si dokonce myslím, že lidé se dnes cítí více osamělí než kdysi, méně věří čemukoli. Můžete mít deset mobilů a stovku přátel, ale stejně Vám to nepomůže. Pocit osamění je jen vnitřní stav, který můžete treninkem změnit. Tygr je také samotář a přežívá již miliony let, asi se necítí opuštěný.
Sobecký gen
Bikkhu,2007-09-17 11:48:05
To by mohl být další příspěvek k teorii sobeckého genu, protože kdo je sám nemůže své geny rozšiřovat, tj. je z evolučního hlediska zbytečný.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
