Zvětšit obrázek

Americké prezidentské volby 2004. Rudě republikáni, modře demokraté. Rozložení genů pro politckou orientaci na mapě USA.

Věda se už nedohaduje, jestli je lidská osobnost daná geny nebo prostředím. Naše okolí na nás nějaký ten vliv jistě má, žádný tvor nežije ve vzduchoprázdnu, jak se ale ukazuje, ve srovnání s geny to nic moc neznamená. O prostředí se teď mluví hlavně proto, aby se uchlácholili zapšklí konzervativci, kteří si stále myslí, že o svých životech rozhodují sami, případně ve spolupráci s pánembohem.

Zvětšit obrázek

Geny se nezapřou.

Ve skutečnosti se ukazuje, že naše geny nekompromisně stojí v pozadí i tak intimních lidských vlastností, jako je politická orientace. Už dlouho se ví, že konzervativci a liberálové se prokazatelně liší v psychologických testech. Osel již psal o tom, že politické sklony jsou do značné míry v genech, byť volba konkrétní politické strany je věcí rodinného zázemí. David Amodio z New York University nedávno s týmem kolegů zjistil, že politická orientace je pravděpodobně natvrdo zadrátovaná v mozku.

Autoři v relativně jednoduché studii pracovali s celkem 43 dobrovolníky. Každý účastník výzkumu měl vyjádřit své politické skony na stupnici myšlenkové zatuhlosti od -5 do +5, kdy nejnižší hodnota představovala liberální extrém a nejvyšší konzervativní extrém. Právě tohle je jedno ze slabých míst celého výzkumu, protože takové sebehodnocení je velmi problematické. Fousatý prorok podpalující potratové kliniky se může považovat za bytostného liberála, protože dovoluje své manželce chodit samotné na toaletu. Mnohem lepší by bylo použít něco jako poměrně přesvědčivý „politický kompas“ známý z našich médií. Ten hodnotí politické smýšlení srovnatelným způsobem podle odpovědí na detailní otázky.

Zvětšit obrázek

Někde politickou orientaci zatím příliš neřeší.

Dobrovolníky poté posadili před počítač, kde měli zmáčknout klávesu podle toho, jestli se na monitoru objevilo „M“ nebo „W“. Experiment probíhal v časovém stresu, na každou volbu bylo jen půl vteřiny. Každý člověk absolvoval více než 500 kol, přičemž v 80% případů viděl stejné písmeno. To vytvářelo nutkání mačkat stále stejnou klávesu, opačné písmeno bylo vždycky jako blesk z čistého nebe.

Zvětšit obrázek

Oblast ACC v mozku modře.

Lidé s různým politickým zabarvením se lišili právě ve sklonu zmáčknout po vzácném písmenu tu špatnou, čili tu běžnou klávesu. Je až roztomile trefné, že konzervativci, tedy lidé s deklarovaným politickým přesvědčením +1 až +5 dělali tuhle chybu častěji, ve 47% případů. Jako by se i v tomto případě drala na povrch jejich nechuť k novým nezvyklým věcem. Liberálové, tedy ti s uvedeným politickým skóre -5 až -1, dělali stejnou chybu jen ve 37% procentech případů.

V dalším kroku badatelé nasadili EEG a podívali se dobrovolníkům na jejich mozkovou aktivitu. Ukázala se velmi zajímavá věc, totiž že liberálové byli v oblasti mozku zvané ve vědecké hantýrce ACC (anterior cingulate cortex) oproti konzervativcům dvojnásobně aktivnější. ACC je takový límec kolem corpus callosum, hlavní spojnicí mezi pravou a levou mozkovou hemisférou. Poslední dobou je oblast ACC hodně studovaná a ví se o ní, že se zapojuje do řešení různých problematických situací, například když dostaneme protichůdné informace z různých zdrojů. Zřejmě funguje jako mentální brzda mozku, která nás chrání před spadnutím systému a nutným restartem.

Zvětšit obrázek

Politický kompas. Poměrně nápadná a smutná je absence ekonomicky napravo orientovaných liberálů ve vysoké politice.

Celá studie by šla udělat líp a detailněji i v relativně nuzných vědeckých podmínkách. V českém prostředí by se samozřejmě muselo pamatovat na to, že americké pojmy „konzervativní“ a „liberální“ mají u nás podstatně odlišný význam a bylo by mnohem lepší vycházet z politického kompasu nebo jeho obdoby.

Autoři si pochopitelně pospíšili s tvrzením, že přizpůsobivější mačkání kláves liberály neznamená, že by liberálové byli kvalitnější než konzervativci. Američtí konzervativci často s oblibou prohlašují že liberálové tráví příliš mnoho času přemýšlením a nezbývá jim čas na to, když je potřeba něco dělat. Stejně dobře by jim šlo namítnout, že oni sami mají sklon k bezduchému provádění zažitých postupů, i když to k ničemu nevede. Jak se zdá, oboje je vlastně pravda daná strukturou mozků. A tu v rozhodující míře dělají geny.

Politické přesvědčení nebo volební sklony podle všeho brzy půjdou odhadnout proskenováním mozku. Náborové kanceláře politických stran se již směle mohou inspirovat. Zároveň je vidět, že bychom si neměli příliš utahovat z konzervativců, protože je to dědičná diagnóza.

Prameny: Nature Neuroscience online, NewScientist 9.9.2007