Každý z nás denně mnohokrát zvažuje, zda se mu to či ono jednání vyplatí. Už ráno, když zazvoní budík, řešíme dilema, zda požitek z delšího pospání vyváží riziko pozdního příchodu a následné sankce ze strany třídního učitele nebo šéfa.
V tomto případě bývá řešení poměrně jednoduché. Jasně to dokládají davy ženoucí se ráno do práce nebo zástupy školáků čekající na otevření školy. Jindy není řešení zdaleka tak jednoznačné. Je pro obchodní firmu výhodnější maximalizovat zisk nebo je lepší snížit ceny, část zisku oželet a vytlačit tak z trhu konkurenta?
Cíle zvířat jsou jednodušší. Chtějí získat nějakou výhodu, například více potravy nebo snazší přístup k pohlavnímu partnerovi. Výhody živočich obvykle zúročí zplozením většího počtu potomků a přenosem vlastních genů na příští generaci. K dosažení tohoto cíle jsou zvířata schopna používat velice komplikované postupy a strategie.
Když nám lidé kolem nerozumějí, zkoušíme jim to vysvětlit jinak a lépe. Dokazujeme tak, že víme, co chceme. Zároveň tím projevujeme i přizpůsobivost. Nelpíme na jediném řešení dané situace. Jsme přístupní změnám. Tyto typicky lidské schopnosti s námi do určité míry sdílejí orangutani. Skotští psychologové Erica Cartmillová a Richard Byrne z University of St. Andrews zjistili, že stejně zdatní jsou v tomto ohledu i orangutani. A to je velké překvapení.
Skotští vědci zkoumali reakce šesti orangutanů chovaných v britských zoologických zahradách. Ošetřovatel si sedl před klec s dvěma nádobami s potravou. V jedné se nabízely vybrané orangutaní pochoutky – banány nebo krajíce chleba.
Druhá nádoba byla naplněna celerem či pórkem, které orangutani nijak zvlášť nemilují. Orangutani se nažili ošetřovatele přesvědčit, aby jim podal do klece pochoutku. Používali k tomu různá gesta a posunky. Někdy na ošetřovatele svůdně špulili rty, jindy ukazovali na pamlsky prstem. Občas vyjadřovali svá přání i bušením do mříží či pliváním ven z klece.
Ošetřovatel mlčky seděl a po třiceti sekundách žadonění orangutana vyhověl. Někdy „pochopil“ a podal orangutanovi celou porci banánů či chleba. Jindy však prostrčil mřížemi jen poloviční porci. Navodil tak situaci, jako kdyby orangutaní žádosti porozuměl jen částečně. Naprosté nepochopení předstíral ošetřovatel tak, že orangutanovi podal celou porci celeru či pórku.
Když orangutan dostal, co chtěl, přestal „žebrat“ a uchýlil se s potravou do ústraní, aby ji v poklidu zkonzumoval. Pokud dostal orangutan jen poloviční porci banánů nebo chleba, pokoušel se získat zbytek a pokračoval v gestikulaci. Obvykle přitom zúžil repertoár posunků zhruba o třetinu. Zároveň přidal na intenzitě posunků, aby prosbě dodal na naléhavosti. Orangutan obdarovaný pórkem či celerem reagoval úplně jinak. Opakoval jen zlomek gest, kterými se marně domáhal pochoutky. Místo nich nasadil zcela nové posunky. Doufal, že jiný způsob komunikace mu přinese větší úspěch.
„Orangutani si dokážou představit určitý cíl a pokoušejí se ho dosáhnout, dokud neuspějí. Jasně rozlišují situace, kdy byli pochopeni jen částečně, od situací, kdy jejich přání nebylo pochopeno vůbec, a snaží se zjednat si co nejrychlejší nápravu, “ konstatuje Erica Cartmillová.
Více v pátek 7. září v 11:00 na Českém rozhlasu Leonardo nebo kdykoli později v souborech ke stažení v Rádiu na přání.
Diskuze:
