Moderní biologie vidí organismy jako vozíky, které si kolem sebe postavily geny, aby se mohly pohodlněji množit. Intelektuálové to slyší velmi neradi, protože se tím biologie poněkud bezelstně dostává na hrací hřiště filozofů a podobných existencí.
Ať už se to líbí nebo ne, reálným bezprostředním smyslem života všeho živého je posílat geny do dalších generací. Nic víc, nic míň, biologové to nijak nehrotí. Nezní to příliš velkolepě a hledače kosmických pravd to pravděpodobně neukojí, ale na druhou stranu to mohlo být i horší.
Z toho, že my tu jsme pro geny a nikoliv geny pro nás plyne spousta zajímavých věcí. Většina z nich nás ale bohužel moc nepotěší. Mezi nimi je i smutné zjištění, že oproti lidovým představám o evoluci, přírodní výběr nezajímá nějaké přežití, natož nejsilnějšího, ale především co nejúspěšnější rozmnožení a šíření genů. A to kupodivu může být s přežíváním v docela velkém rozporu. Doklady pro to lze najít leckkde kolem nás.
Nová studie velkého souboru druhů kopytníků přichází s objevem, že u samců kopytníků evoluce už předem nepočítá s dlouhým životem a že se dotyční samci rodí s výbavou pro kratší život. Juan Carranza ze španělské University of Extremadura a Javier Pérez-Barbería z britského Macaulay Institute porovnávali velikosti těla a zubů (konkrétně skus, occlusal surface area) obou pohlaví u celkem 123 současných druhů kopytníků. Badatelé sledovali jednak druhy, u kterých se samci výrazně liší od samic a mají sklony si vytvářet harémy, a pak druhy, u nichž se pohlaví příliš neliší a které vytvářejí rovnocennější svazky.
Vyšlo najevo, že zvětšování plochy skusu je v rámci evoluce ve srovnání se zvětšováním hmotnosti těla rychlejší u samic než u samců a také je rychlejší u druhů s rovnocennějšími pohlavími. V důsledku toho mají samci druhů s rozdílnými pohlavími vzhledem k velikosti svých těl malé zuby.
To docela dobře vede k závěru, že pohlavní výběr, jako mocná a bezohledná evoluční síla u samců kopytníků s velkými samci a harémy podporuje velikost těla na úkor zubů. To by na první pohled nemuselo příliš vadit. Potíž je v tom, že zároveň tito samci během stárnutí dřív přicházejí o zuby a to pro ně prakticky znamená smrt.
Z pohledu stárnoucího dvanácteráka je to jistě tragédie, jeho geny jsou ale spokojené. Pro ně nebyl a není žádný důvod, aby byli samci kopytníků ve formě po celý život. Když se dostatečně rozmnoží a splní tím svoji biologickou roli, tak staří samci kopytníků pro geny ztrácejí význam. Rozhodně je na místě obava, že nejen geny samců kopytníků jsou takoví křiváci.
To, jak se stárnutím lidem přibývají zdravotní problémy, určitě není samo sebou. V tom lepším případě nás vlastní geny odepsaly a jsme jim po reprodukčním věku lhostejní. Horší možnost je, že ve stáří naše vlastní geny pracují proti nám a urychlují konec. Použité vozíky po rozmnožení přece už jenom překážejí.
Pramen: American Naturalist 170: 370-380.
Diskuze:
