Zařízení, na kterém v Dr. Niren Murthy „vaří“ nové typy biodegradabilních polymerů.

Vědci dvou věhlasných pracovišť (Georgia Institute of Technology a Emory University) zhotovili nanočástice, které rozpoznají i stopová množství peroxidu vodíku. K čemu to je dobré? Bez přehánění prakticky ke všemu.

Zvětšit obrázek

Niren Murthy, vedoucí týmu na Georgia Institute of Technology.

Tentokrát nejde o fulereny, jichž se tělo nedokáže zbavit ani o nanotrubičky, které napichují kromě baktérií kde co. Tentokrát má jít o neškodnou záležitost z biodegradabilních polymerů. Jedná se o titěrné gelovité kuličky, které uvnitř skrývají ještě titěrnější kapičky barvičky. Protože se jedná o netoxický materiál, lze jej použít in vitro i invivo. A s tím se také počítá. Nanočástice se budou používat v buněčných kulturách i vstřikovat do různých orgánů. Poté, co se vpraví do těla a dostanou-li se kuličky do prostředí, v němž je peroxid vodíku, změní barvu.

Metoda je založena na faktu, že peroxid vodíku se v těle tvoří v místech, kde se začíná tvořit zánět. No a  protože zánět je průvodním jevem celé řady chorob, jde o princip, který je schopen celou řadu chorob také odhalit. Prosté, jednoduché, geniální. Levná diagnostika nepřeberného množství počínajících onemocnění a to v jejich bezpříznakovém období.

Peroxidové radikály nejsou jen  produktem obranných reakcí bílých krvinek proti choroboplodným zárodkům, ale objevují se i při vzniku degenerativních mozkových chorobách jako je Alzheimerova choroba, prionové choroby,.. 

Zvětšit obrázek

Nanočástice obsahují ester peroxalát. Uvnitř částice z polymeru jsou mikrokapičky flurescenční barvičky (pentacen). Jakmile se nanočástice při svém putování dostane do prostředí, kde je peroxid vodíku, dojde k excitaci a barvička začne emitovat fotony. Rozsvícené částice lze pak snadno optickým zařízením detekovat.

Nanočástice, které vědci připravili, jsou indikátorem neuvěřitelně citlivým. Takový lékaři dosud neměli k dispozici. Nyní jsou schopni zjišťovat množství látky, která se vyjadřují v nanomolech. Taková citlivost je doslova omračující. Omráčilo by nás už to, že při takovém nano-vyšetření by u nás doktoři nemuseli najít ani jeden orgán zdravý. 

Zvětšit obrázek

Robert Taylor, vedoucí týmu na Emory University School of Medicine.

K omezení případné frustrace teď čeká výzkumníky (tentokrát již z aplikovaného výzkumu), stanovit mantinely a určit hladiny peroxidu, které budeme považovat za přijatelné a při jakých hodnotách, v tom kterém orgánu, se již bude zahajovat léčba.

Nic z toho ale nesnižuje význam objevu. V každém případě jde o další nástroj, který bude lidstvu sloužit na mnoha frontách. Kromě praxe bude posouvat i hranice poznání v tom, co se v tkáních děje v těch nejranějších stádií vzniku chorobných stavů a to i tehdy, kdy organismus chorobu ještě zvládá.  

Perlička na závěr. Vědci na sebe „práskli“, že se zpočátku snažili o zcela opačný koncept – částice barvičky měly obsahovat peroxalát uvnitř. Prý jim dost dlouho trvalo, než na toto jednoduché řešení přišli.

Pramen: Georgia Institute of Technology