Zvětšit obrázek

Pestré tvary trilobitů skupiny Lichida.

Roztomilí členovci trilobiti byli svého času na mořském dně hojnější než motýli na louce. Díky svému životnímu stylu, kompaktnímu tvaru a tvrdé vnější kostře výtečně fosilizovali a dneska jsou jedním z nejvýraznějších symbolů paleontologie a pravěku vůbec.

V paleontologickém záznamu se objevují počátkem prvního období prvohor, kambria a ze scény odcházejí na konci prvohor v permu, v největším vymírání všech dob. V prvohorních vrstvách se jich nalezla ohromná spousta druhů, mnohdy ne v jednom exempláři, ale v celé řadě jedinců. Když se najde hodně trilobitů jednoho druhu, je pak možné dát dohromady přibližnou představu, jak byl dotyčný druh morfologicky proměnlivý. Nedávná studie paleontologa Marka Webstera z University of Chicago odhalila, že morfologická proměnlivost trilobitů během jejich evoluce skrývala poměrně zajímavý objev.

Zvětšit obrázek

Největší známí trilobiti v deštníkovém měřítku.

Webster prošel 68 publikovaných studií trilobitů, z nichž nakonec použil 49. Ve své podrobné analýze zahrnul 982 druhů trilobitů časově pokrývajících celou éru jejich existence, z celkem více než 17 tisíc vykopaných a popsaných druhů. U každého druhu sledoval proměnlivost vybraných morfologických znaků. Nakonec vyšlo najevo, že trilobiti z ranného období jejich evoluce jsou v rámci druhu morfologicky rozmanitější, než jejich vzdálení potomci na konci prvohor.

Podle autora za tím může být třeba nižší tlak od lovících predátorů nebo tlak konkurentů na mořském dně, o kterých se s jistou dávkou fantazie můžeme domnívat, že byly na začátku kambria nižší, než na jeho konci. Kromě ekologie za tím mohou být geny, nebo oboje. Webster uvažuje, že by velká morfologická diverzita mohla mít něco společného s kambrickou explozí. Okolo kambrické exploze se ale stále točí otazníky a molekulární hodináři neústupně trvají na tom, že k evoluci velkých linií živočichů došlo dávno před obdobím kambrické exploze.

Zvětšit obrázek

Trilobit Ceratarges. Elegentní obyvatel pradávného mořského dna.

Autor se nechal slyšet, že svým výzkumem vlastně potvrdil poněkud obskurní hypotézu z konce 19. století, známou jako Rosino pravidlo (Rosa’s rule). Tato poučka praví, že proměnlivost v rámci konkrétního druhu časem klesá a že to může vést k poklesu rychlosti evoluce. Pokud by to tak bylo, tak to má důsledky pro obecné mechanismy fungování vzniku nových druhů. Z míry vnitrodruhové proměnlivosti určitého druhu by kupříkladu bylo možné odvodit jeho evoluční potenciál.

Zvětšit obrázek

Graf z Websterovy studie. Černě počty neproměnlivých druhů, šrafovaně proměnlivých.

O vztahu morfologické pestrosti a speciace se přemýšlí už dlouho, Webstrova práce je vlastně první rozsáhlá věc na toto téma.

Ne každý s Websterem souhlasí. Většina prací publikovaných na toto téma dochází spíš k opačným závěrům, totiž, že se s větší morfologickou diverzitou rychlost vznikání nových druhů snižuje. Někteří badatelé si myslí, že na začátku kambria bylo všechno tak moc jiné, že tehdejší vznikání nových druhů dost dobře nejde obecně napasovat na celou historii života včetně dneška.

Použití fosilních druhů v analýze tohoto typu pravidelně přináší nepříjemné úskalí taxonomických nejasností. Pokud jde o fosílie, je vždycky problém rozhodnout, co je ještě morfologická variabilita v rámci jednoho druhu a co už je druhů víc. Z otisků v kamenech starých stovky miliónů let se to špatně pozná. Proto je Websterova práce poněkud na vodě.

Pramen: Science 317: 499-502.