Pojem diabetes používali již staří Řekové a znamenal uplynout, odtékat. Latinské slovo mellitus zase znamená sladký, nebo také med. Toto spojení  vychází z faktu, že moč, který diabetici vylučují nadměrné množství (když je glykémie vysoká), přitahuje mouchy a včely, protože obsahuje glukózu. Také staří Číňané znali tuto nemoc a ke stanovení diagnózy používali mravence. Také je sladká moč přitahuje. Evropští felčaři ve středověku na to šli ještě vědečtěji. Na hmyz se nespoléhali a moč pacientů prostě ochutnávali.

Dnes víme, že jde o onemocnění metabolismu glukosy způsobené poruchou tvorby inzulínu ve slinivce břišní. Projevuje se zvýšenou hladinou glukosy v krvi. Diabetik má (ale nikoli neustále!), zvýšenou glykémii. Choroba vede k celé škále akutních i chronických komplikací. Od stavů komatu, přes postižení ledvin (snížená funkce až selhání ledvin), očí (poškození sítnice, slepota, šedý a zelený zákal), cév ( ateroskleróza, infarkt myokardu, cévní mozková příhoda), nervů (brnění, bolesti končetin), dolních končetin (otlaky, vředy, defekty, záněty, nutnosti amputací) až po poruchy zažívacího ústrojí, problémy s trávením, vyprazdňováním a žlučníkovými kameny.

Zvětšit obrázek

Henry Daniell

Z Ameriky nyní přichází velmi nadějná zpráva. Profesor Henry Daniell z  University of Central Florida biomedical researchers vložil do rostliny tabáku živočišný gen pro tvorbu inzulínu. Udělal to se svými kolegy tak šikovně, že to rostlinám nevadí a ony živočišný hormon produkují. Daniell listy rostliny obsahující inzulín usušil (za chladu, aby nedošlo k degradaci hormonu) a výsledný preparát (prášek) začal dávat pět týdnů starým myším, které jsou chovány pro tyto pokusy a které mají geneticky vedenou poruchu. Po osmi týdnech holdování tabáku se pokusným myším diabetikům vrátil jejich krevní obraz do normálu. Také jejich moč začala být na cukr v pořádku.  To znamená, že nemocné myší buňky, které by jinak o možnost tvorby inzulinu zcela přišly, se (asi tím že nebyly v kritické době svého postižení přetěžovány), zmátožily a začaly ve slinivce produkovat inzulínu dostatek.
Tento a také již některé předchozí výzkumy potvrzují, že inzulínové pilulky by se mohly v budoucnu stát účinnou prevencí před vznikem diabetu. Vůbec není zcestná myšlenka, že této nemoci budeme moci zabránit ještě před tím, než se objeví první její příznaky.
Stejně tak jsou tyto výsledky příslibem toho, že snadná léčba půjde zavést i v pozdějších, pokročilých stádiích choroby.

Daniell je přesvědčen, že ideální plodinou se k tomu stane salát. Ne, že by to s tabákem nefungovalo, ale salát lze pěstovat jednodušeji a navíc na něm nelpí negativní nálepka obav o případné navození tabakismu.

Horším typem cukrovky, označovaným jako typ 1, je autoimunitní porucha, při které tělní imunitní systém napadá a ničí inzulín a inzulín produkující beta buňky v pankreatu. Máme zafixováno, že inzulín se podává injekčně, aby se tento hormon rychle a v patřičném množství, dostal do krve.

Daniellsova metoda využívá jiného principu. Je založen na faktu, že stěna rostlinných buněk tvoří dostatečně spolehlivý obal, inzulín ukrytý uvnitř ochrání před degradací žaludečními enzymy. Protože se k němu žaludeční trávicí koktejl nedostane, přechází i s celými rostlinnými buňkami do střeva. Střevo je rejdištěm baktérií a pro ty není nic svaté, ani buněčná stěna z těžce stravitelného rostlinného materiálu. Tak se inzulín dostává do prostředí, odkud se může snadno přes stěnu střeva vstřebat do krve. I baktériím ale nějakou dobu trvá, než si s tuhou buněčnou stěnou poradí a tak se inzulín nevyplavuje naráz. I to má svou cenu. Tělo je tak inzulínem zásobeno průběžně, bez nežádoucích výkyvů, jako tomu někdy je v případech píchání si inzulínu stříkačkou.
Diabetik typu 1 se prakticky neobejde bez toho, aby u sebe neměl zásobu inzulínu v lahvičce, aby si podle momentálního stavu cukru v krvi mohl svou dávku podat. Neustálé „zobance“ jsou nedílnou součástí denního rituálu.

Jakmile se Daniellovi jeho salát podaří vypěstovat, stane se i super-novinka nabitá elektronikou v podobě inzulínové pumpy na opasku, pro mnohé zbytečnou.

Představa, že si diabetici začnou dopřávat své dávky inzulínu v podobě křehkého salátu, je scestná. Nelze ho totiž brát „co hrdlo ráčí“. I v rostlinné formě podávaný inzulín je třeba dávkovat. V prevenci a léčbě bude třeba dodržovat určitá pravidla odvislá od stavu postižení, hmotnosti, aktivity... To lze zajistit jen polykáním patřičného počtu pilulek. I tak by to ale byla pro nemocné ohromná úleva. A nejen to. Na poli pěstovaný inzulín by léčbu udělal směšně levnou záležitostí, na kterou by společnost, jakmile už jednou geneticky modifikovanou plodinu bude mít, nemusela vynakládat téměř žádné prostředky. Vyjma těch na sušení a mletí zelených listů.
Dostupnost takové léčby pro široký okruh lidí by se zcela jistě projevil v poklesu slepoty, srdečních příhod a nemocných s ledvinami. To vše nedostatek inzulínu v krvi dokáže. Podle amerických statistik trpí diabetem zhruba 7% populace. Jen v USA má cukrovku téměř 21 milionů osob.

Jistě se najdou odpůrci GM plodin, nicméně postižení by měli převládnout. Alespoň časem. Podle studie, jejíž výsledky byly zveřejněny před měsícem, má být během necelých dvaceti let v Americe nemocných cukrovkou dvojnásobek!
Už nyní je v rámci zdravotní péče každý osmý dolar v USA věnován na léčbu lidí s diabetem. Situace se tedy bude zhoršovat. Pokud se Daniellovi podaří jeho salát vypěstovat, mělo by to učinit život snesitelnější nejen milionům pacientů, ale i zbytku daňových poplatníků.

Šance jsou. Daniell totiž není žádný začátečník. Má na svém kontě už vakcínu proti antraxu. Jak jinak, produkovanou tabákem. Americký Ústav národního zdraví potvrdil, že k ochraně všech Američanů vakcínou proti této novodobé hrozbě teroristů, stačí plocha, kterou je volský potah schopen zorat za jeden den – akr (4 047 metrů čtverečních).

Pramen: University of Central Florida.