Má-li něco charakterizovat vědu, pak je to objektivní pozorování a nestranná analýza dat bez odkazu na jakoukoliv autoritu. Tuto maximu ale snadno zapomínáme. Zejména tehdy, jestliže je pro nás takovou autoritou obrovská organizace typu OSN, různé akademie a učené společnosti, velké instituty, NASA, ESA. A také tehdy, jestliže se hádání budoucnosti halí do slov vědecká prognóza, záchrana světa před katastrofou, apod. Pak se vědecké předvídání moc neliší od předvídání budoucnosti z karet nebo z čísel nebo ruky mladou krásnou černovlasou a svůdně oblečenou cikánkou.
Uvažovaným příkladem je výpověď Dr. James E. Hansena před Zvláštním výborem pro nezávislost na energii a globálním oteplování amerického kongresu z 26. dubna 2007. Hansen je uznávaným expertem na poli klimatologie, zejména modelování klimatu, a mnohými je považován za nejpřednější autoritu „skleníkového efektu“ z emisí antropogenetického (tj. člověkem vytvářeného) oxidu uhličitého. Jeho výpovědi jsou proto typicky chápány jako fakta.

Nicméně v mnoha případech jsou to pouhé názory. Proto je důležité porovnat jeho výpovědi s tím, co se v praxi vědy naučilo velké množství jiných vědců, jejichž  obrovské množství pozorování a detailních analýz někdy vedou k závěrům, které se podstatně liší od Hansenových tvrzení. Jestliže Hansenovy modely jsou chybné při jejich výpovědích o nedávné minulosti, můžeme si být jisti, že nemohou správně předpovídat budoucnost.
Jádrem Hansenova svědectví je, že Země „je blízko nebezpečné změně klimatu, blízko zvratu systému s možností nezvratných zhoubných důsledků.“ Nicméně toto tvrzení není ani zřejmá pravda sama o sobě, ani dokázaný fakt. Je to pouze názor. Mělo by být ale fakty prokázáno, že změna klimatu nastane jako důsledek zvrůstající koncentrace atmosferického oxidu uhličitého a rostoucí teploty.

Klimatičtí alarmisté tvrdí, že nárust teploty vzduchu je za posledních 25 let bezpříkladný ve srovnání s posledními dvěma tisíci lety (Mann and Jones, 2003; Mann et al., 2003) – a pravděpodobně okolo milónu let, jestliže věříme Hansenovi et al. (2006) – zatímco současná koncentrace atmosferického CO2 je větší než mohla být po milióny let (Pagani et al., 1999).
 
 

Čerchovaná čára ukazuje dnešní globální průměrnou teplotu okolo 15o C. Plná čára na horním obrázku ukazuje výskyty ledových dob každých asi tak 100.000 let. Dolní obrázek ukazuje poslední dobu ledovou asi tak před 20.000 lety a země se z ní ještě vzpamatovává.

Jaké jsou tedy hlavní klimatické změny a s nimi asociované katastrofické důsledky, které navrhují klimatické modely? A objevují se již nějaké takové náznaky ? „Nejpřísnějším kriteriem“ na definování nebezpečné klimatické změny, podle Hansenových slov, „je pravděpodobně dlouhodobé setrvání hladiny oceánů na současném stupni,“ a s ohledem na to říká, že „hladina oceánu stoupá rychlostí 3,5 cm za deset let a tato hodnota se zrychluje v důsledku“, jak by nás chtěl přesvědčit, „rozpadu ledovce“. Existují ale nějaká skutečná data, která by toto tvrzení podpořila?

Rozpad ledovce
Dobrý pohled na tuto záležitost poskytla publikace Science vydaná Sheperdem a Winghamem 16 března 2007, kteří zjišťovali, jaké příspěvky pojednávají o úrovni hladiny moře vyplývající z úbytku pevninského ledového příkrovu v Antarktidě a v Grónsku. Zaměřili se na výsledky 14ti různých satelitních odhadů nepříznivé bilance pevninských ledových příkrovů, které byly získány od 1998. Uskutečnily se tři typy studií – analýza celkové hmoty, měření změny objemu ledovce a měření změny gravitační přitažlivosti ledovce. Přinesly pestrost výsledků sahající od nárustu mořské hladiny o 1,00 mm/rok až po úbytek mořské hladiny o 0,15 mm/rok. Vyhodnocením těchto různých výsledků oba vědci došli k závěru, že současným „nejlepším odhadem“ úbytku polárního ledu, který přispívá ke globální změně mořské hladiny je nárůst o 0,35 mm za rok, což za jedno století obnáší pouze 35 milimetrů.

Nicméně i tento malý nárůst mořské hladiny je nerealisticky velký, protože i když se dva největší odtoky Grónského ledovce v roce 2004 zdvojnásobily, což přinutilo mnohé k tvrzení, že Grónský ledovec reaguje na globální oteplování mnohem rychleji než se očekávalo, Hower et al. (2007) hlásí, že hmotný úbytek ledovce „klesl v roce 2006 skoro na předchozí rychlosti“. Toto zjištění, podle jejich slov, „napovídá, jak mají být odhady zvyšování hmotnosti hodnoceny, zejména jsou-li extrapolovány (prodlužovány) do budoucnosti, poněvadž krátkodobé špičky mohou přinášet chybné dlouhodobé trendy.“
Také jiné nálezy odporují Hansenovým tvrzením, že „rychle stoupající změny na Západní Antarktidě a v Grónsku ... jsou skutečně alarmující.“ Např. ve vydání časopisu Science z 30.března 2007 Anandakrishnan et al. (2007) popisuje sedimentový klín nebo-li „deltu morénové hlíny“ uloženou pod západoantarktickým Whillanovým ledovcovým proudem a jeho okolím, kterou odkryli radarovým výzkumem z plovoucí Rossovy ledovcové plošiny.
Konglomerát základní vrstvy ze sedimentačního materiálu, jak to autoři popisují, „slouží k posílení ledu a stabilizaci základní vrstvy, “ takže, „ledovec bezprostředně nad základní vrstvou je podstatnější silnější než aby umožnil vznášení ledovce.“ Proto tedy má základní vrstva sklon zůstat na původním místě ... dokud se mořská hladina nezvedne natolik, aby překonala nadměrnou tloušťku způsobenou klínem.“
O kolik by tedy moře muselo stoupnout, aby Whilansův ledovec podemlelo a vytrhlo z kontinentu? Ve studii, která tuto otázku detailně analyzuje, Alley et al. (2007) zjistili, že „změny hladiny moře o několik metrů chování pevninského ledovce podstatně neovlivní,“ a dodávají, že by hladina moře musela stoupnout v řádu 100 metrů, aby se překonal stabilizující vliv sedimentu. Anderson (2007) tvrdí, že vlastně „při současném nárůstu hladiny moře by to trvalo několik tisíc let než by se pevninský ledovec uvolnil ze svého lůžka.“ Navíc Alley et al. říká, že dodatečné zesílený ledovec nad základní klínovou vrstvou má sklon stabilizovat jej vuči “jakýmkoliv odchylkám prostředí.”

Zvětšit obrázek

 
S ohledem na rozsah použitelnosti nálezů Anandakrishny et al. a Alley et al., Anderson poznamenává, „že klíny základní vrstvy jsou běžným rysem pod mořem ležících částí kontinentu, tj. na kontinentálním šelfu včetně Rossova mořského šelfu,“ a že „všechny ledovcové proudy Siplova pobřeží mají anomální vyvýšení a ukončení v základní vrstvě,“ což jej vede k závěru, že „tento mechanismus na stabilizaci základní vrstvy je asi rozšířený.“ Následkem toho Anderson usuzuje, že „vzestup mořské hladiny nemusí destabilizovat pevninský ledový příkrov tolik, jako jsme se dříve obávali.“ To na druhou stranu nasvědčuje, že úroveň moře samo o sobě neporoste tak rychle nebo tak vysoko, jak jsme se dříve obávali. Tak o čem svědčí údaje o mořské hladině?

Trendy mořské hladiny 
 

Zvětšit obrázek

Úroveň oceánů před roztavením ledovce před napoleónskými válkami.

Lombard et al. (2005) studoval teplotou způsobené změny úrovně mořské hladiny za posledních 50 let a použil při tom data Levituse et al. (2000) a Ishii et al. (2003). Zjistili, že thermosterické (teplotou podmíněné změny objemu) výkyvy mořské hladiny jsou jednak ovládány desetiletými, jednak dvacetiletými oscilacemi. Desetileté klimatické oscilace jsou způsobeny oceánsko-atmosferickými poruchami jako např. jižní El-Nino oscilace, dekádová pacifická oscilace, severní antlantická oscilace. Dvacetileté oscilace byly vysouzeny výpočtem přes desetileté intervaly s pozitivními hodnotami od 1 do 1,5 mm/rok a negativními hodnotami od –1 do-1,5 mm/rok.

Z toho důvodu se za posledních 50 let, ke kterým existují globální oceánské teplotní údaje, hladina moří kvůli teplotní expanzi oceánských vod skutečně zvedla, ale jenom proto, že záznamy začínají v lokálním minimu a končí v lokálním maximu. Mezi těmito body se -objevují nižší a vyšší hodnoty, které zatemňují, co bychom mohli předpokládat, kdyby byly k dispozici starší údaje. 
 

Úroveň oceánů po rozpuštění ledovce po napoleónských válkách

Vzhledem k tomu, že trendy výšky mořské hladiny, odvozené z Topex/Poseidonových měření výšek z let 1993 až 2003, jsou „hlavně způsobeny teplotní expanzí“ a jsou „velmi pravděpodobně nestálým rysem“, Lombard et al. uzavírají, že „jednoduše nemůžeme extrapolovat výšku mořské hladiny do minulosti nebo budoucnosti jenom z jejího měření satelity.“ K vyhodnocení Hansenova tvrzení, že stupeň zvyšování mořské hladiny se urychluje, se musíme obrátit na dlouhodobé záznamy pobřežních přílivoměrů. 
 

Zvětšit obrázek

Tajemný přístroj s obrozeneckým jménem přílivoměr. Odhalí pozadí klimatických změn?

Holgate a

Woodworth (2004) odvodili průměry globální výšky hladiny moří ze 177 pobřežních přílivoměrů obepínající období 1955-1998, které Holgate (2007) prodloužil zpětně o další půl století. Provedl to tak, že použil starší záznamy z devíti dlouhodobých vysoce kvalitních přílivoměrů z celého světa (New York, Key West, San Diego, Balboa, Honolulu, Cascais, Newlyn, Trieste a Auckland). Záznamy ze 177 stanovišť a z 9ti stanovišť se v obodobí překryvu nasbíraných dat dostatečně podobaly. Starší záznamy tedy průměrné globální výšky mořské hladiny přiměřeně reprezentovaly a mohly být použity pro mnohem delší periodu 1904 – 2003. Průběh je reprezentován kolísavou černou čarou na obrázku níže.

Na základě tohoto průběhu Holgate spočítal, že průměrná hodnota globálního vzestupu mořské hladiny byla „v první části minulého století větší (2,03±0,35 mm/rok, 1904-1953) než v druhé části (1,45±0,34 mm/rok, 1954-2003).“

Kumulativní nárůst průměrné globální výšky hladiny moře  (1904-2003) odvozené z devíti vysokokvalitních záznamů přílivoměrů z celého světa. Adaptováno z Holgate (2007). /daje se Údaje se kumulují (získávané údaje se stále přičítají k předchozím), aby se zjistilo, zda přírůstky akcelerují nebo ne.

Jiný způsob přemýšlení o Holgatově stoletém průběhu výšky mořské hladiny je navržený modrou křivkou, kterou jsme přidali. Ukazuje, že průměrná globální výška hladiny moře během posledních sto let možná rostla stále pomaleji. Na každý pád, devět vybraných přílivoměrů ukazuje, že v nedávné minulosti nárůst výšky mořské hladiny neakceleroval. Ve skutečnosti se stal pravý opak – oproti Hansenovým neoblomným tvrzením.

Nálezy Holgata rozšířují nálezy Jevrejevova et al. (2006), který analyzoval informace obsažené v databance pro trvalé služby o průměrné výšce mořské hladiny za použití Monte Carlo (tj. náhodné) singulární spektrální analýzy. Odstranili dvou až třicetiroční zdánlivé periodické oscilace a získali odvozené nelineární dlouhodobé trendy dvanácti velkých oceánských oblastí, které zkombinovali, aby vytvořili křivky pro průměrnou globální výšku hladiny moře (global sea level – gsl) a průměrnou míru globálního nárustu výšky hladiny moře (global sea level rate-of-rise – gsl rate), které jsou zobrazeny na obrázku níže.

Horní křivka ukazuje průměrný gsl s 95ti % intervalem spolehlivosti v odstínu šedi. Spodní křivka průměrné gsl-nárůst a v odstínu šedi standardní odchylka. Adaptace z Jevrejeva et. al (2006).

V diskusi svých výsledků Jevrejeva et al. poukazují na to, že „globální vzestup mořské hladiny je nepravidelný a v průběhu doby se velmi mění,“ a že „je zřejmé, že nárůst v letech 1920-1945 je stejně velký jako dnes.“ Navíc hlásí, že jejich “odhad globálního trendu mořské hladiny 2,4 ± 1,0 mm / rok za období 1993 – 2000 odpovídá přírůstku 2,6 ± 0,7 mm / rok nalazený v TOPEX/Poseidon výškoměrných údajích.

S ohledem na to, co Jevrejeva et al. popisují jako „diskuse o tom, zda nárůst mořské hladiny se urychluje,“ jejich výsledky dávají pořádně negativní odpověď a na podporu tohoto závěru poznamenávají, že „Church et al. (2004) zdůrazňují, že s desetiletou variabilitou ve spočítaném globálním průměru výšky mořské hladiny nelze objevit žádný signifikantní přírůstek nárůstu mořské hladiny v době 1950-2000.“ Což je názorně vidět na spodní křivce předchozího obrázku.
Udivuje nás, že globální oteplování na konci 20. století, které ukončilo Malou dobu ledovou, tvoří pouhou vlnku na globálních údajích výšky mořské hladiny na předchozích dvou obrázcích. Přitom je globální oteplování popisováno jako bezpříkladné za poslední dvě tisíciletí.
Podobně jsme zmateni tím faktem, že narůstající koncentrace atmosférického CO2 – o kterém klimatičtí alarmisté tvrdí, že je zodpovědný za nebývalé globální oteplování na konci 20. století – narostl nejvíce právě po roce 1950 (přesunující průměrnou strmost 0,33 ppm/rok za leta 1900-1950 na průměrnou strmost 1,17 ppm/rok za leta 1950-2000, která je tak 3,5krát větší) a přesto průměrná globální výška mořské hladiny se po roce 1950 nezvedala, ani následně nepřekonala svůj nárůst v 50. letech. To znamená, že v teorii klimatických alarmistů, k níž se hlásí Hansen a tucty jeho spolupracovníků, je něco naprosto chybného. 

Co tedy dělá modelář klimatu, jestliže se příroda odmítá chovat podle jeho modelu? Jednou možností je tvrdit, že modelované procesy jsou tak dlouhodobé, že významnější části jejich projevu ještě uvidíme. Což Hansenovi umožňuje tvrdit, že „dosud jsme nepocítili plný klimatický dopad plynů, které jsme již do atmosféry dodali,“ aby místopřísežně mohl prohlásit, že předpovězené fenomeny „se zatím rodí“. Ale i tento argument je problematický, jak si ukážeme příště. 

Prameny:
Retreat of the West Antartic Ice Sheet  http://science.nasa.gov./headlines/y2000/ast27dec_1.htm, 27.12.2000
Sherwood B. Idso a Craig D. Idso: Carbon Dioxide and Global Change: Separating Scientific Fact from Personal Opinion, http://www.co2science.org, 6.6.2007