Zvětšit obrázek

Sada grafů znázorňující vývoj sledovaných veličin za posledních 40 let. a) počet slunečních skvrn, b) sluneční cyklus, c) magnetické pole, d) kosmické záření, e) sluneční záření, f) globální teplota na Zemi. Kredit – M. Lockwood a C. Fröhlich

Průměrná teplota na naší planetě v uplynulém století rostla a tento trend nadále pokračuje. Podle některých lidí je to přímý důsledek lidské činnosti, především pak vypouštění množství skleníkových plynů do atmosféry. Naopak odpůrci této myšlenky často ve svých argumentech poukazují na vliv samotného Slunce.

Je zřejmé, že množství slunečního záření dopadajícího na Zemi má naprosto zásadní vliv na teploty zde panující. Zvýší-li se tedy aktivita Slunce, lze očekávat i vyšší teploty na Zemi a naopak. Nicméně není zcela zřejmé, jak konkrétně se tento vliv projeví a jak jej kvantifikovat. Větší množství slunečního záření může ovlivnit ozonovou vrstvu, ohřát stratosféru a změnit cirkulaci ve spodní atmosféře.

Podle jiné teorie vyšší sluneční aktivita – a s ní související silnější magnetické pole – vede k zeslabení přítoku částic kosmického záření do Sluneční soustavy. Tyto částice by přitom měly ionizovat atmosféru a spustit tvorbu oblaků. Pokud ovšem k Zemi vůbec nedorazí, množství oblačnosti v atmosféře se sníží a dojde k ohřevu planety. Henrik Svensmark, dánský vědec a autor této teorie takto vysvětluje globální nárůst teploty v posledních desetiletích.

Pokud bychom tuto myšlenku přijali – aniž máme přímé důkazy o vlivu kosmického záření na tvorbu oblačnosti – můžeme mít nyní problém k vysvětlování. Analýza několika charakteristik sluneční aktivity totiž ukázala, že ta už zhruba 20 let pomalu klesá!

Analýzu provedli Mike Lockwood (Rutherford Appleton Laboratory, UK) a Claus Fröhlich (World Radiation Center, Švýcarsko). „Rozhodli jsme se provést jednoduchou a přímou analýzu potenciální role Slunce na nedávné klimatické změny a to bez použití jakýchkoliv výstupů počítačových modelů,“ zdůrazňuje Mike Lockwood. Poukazuje tak na fakt, že skeptici vlivu člověka na globální oteplování jej často zpochybňují kvůli závislosti na počítačových modelech. Proto se oba vědci rozhodli použít pouze přímá měření z družic.

Jako základní veličiny pro svou analýzu použili číslo charakterizující množství slunečních skvrn, aktuální stav slunečního cyklu, intenzitu magnetického pole Slunce, přítok kosmického záření a intenzitu slunečního záření. Když porovnali všechny tyto veličiny a jejich vývoj za posledních 40 let, ukázalo se, že sluneční aktivita dosáhla svého maxima v polovině 80. let minulého století a od té doby plynule klesá! „…všechny sluneční faktory, které by mohly ovlivňovat klima, se vyvíjejí ve špatném směru. Pokud by měly mít skutečně velký vliv, měli bychom dnes prožívat ochlazování,“ upozorňuje na výsledky studie Mike Lockwood.

Zvětšit obrázek

zřejmě nebude tak velký jak by si někteří přáli …
(Kredit: NASA)

Množství slunečních skvrn dosáhlo maxima v minulém století dvakrát. Naposledy to bylo v roce 1985 a od té doby charakteristické číslo klesá. Magnetické pole chránící Zemi před kosmickým zářením bylo naposledy v maximu v roce 1987 a od té doby klesá, zatímco intenzita kosmického záření byla v roce 1985 minimální a nyní vzrůstá. To je naprosto opačný vývoj než jaký bychom očekávali v souvislosti se vzrůstem globální teploty.

Posledním ukazatelem je měření jasnosti Slunce. Ačkoliv se provádí teprve od roce 1977, ukazuje i menší časový rozsah dat, že hodnota přítoku slunečního záření rovněž klesá. Maxima přitom dosáhla mezi lety 1977 a 1985.

„Po 20 let se přítok kosmického a slunečního záření vyvíjí v opačném směru a dosud jsme nezaznamenali žádný vliv na teplotu,“ říká Mike Lockwood. Jedinou možností jak udržet souvislost mezi sluneční aktivitou a nárůstem globální teploty je připustil jisté časové prodlení mezi změnami na Slunce a jejich vlivem na Zemi. „Muselo by se jednat o extrémně dlouhé zpoždění – minimálně 50 let – ale to by pak mohlo vyvrátit celou řadu předchozích závěrů o slunečním vlivu na klima,“ upozorňuje autor studie.

Zdroj:
NewScientist.com