Voda tvoří zhruba 66% našeho těla. Pomáhá nám udržovat krev tekutou, je součástí všech buněk, vyplňuje mezibuněčné prostory. V každé chvíli našeho života nějaká voda opouští naše tělo, ať už při močení, kálení, potem a nebo při vydechování. Doplňování vody – rehydratace, je tedy nezbytností.
To, co jsme se učili ve škole, že „bez vody není života“, platí pořád. Jenže také platí „všeho s mírou“. A právě toho si všichni nejsou vědomi a tak vědci mohli zavést nový termín – „smrtelné předávkování vodou“.
Na začátku letošního roku se 28letá kaliforňanka účastnila soutěže pořádané jednou rozhlasovou stanicí. Šlo o to vypít co nejvíc obyčejné vody. Vítěz si mohl odnést herní konzolu Nintendo. Jennifer Strange vypila během tří hodin zhruba šest litrů vody. Pak se jí neudělalo dobře a tak odjela domů. Zemřela v bolestech hlavy na intoxikaci vodou.
Případ Jennifer není, bohužel, žádnou výjimkou. Případů úmrtí z vody je hodně. K těm křiklavějším z poslední doby patří případ šikany na California State University. Rádoby vtipné nucení pít vodu 21letého mladíka ho stálo život.
Předávkování vodou je časté u návštěvníků klubů, kteří berou MDMA, extázi. Nemusí ale jít jen o sladce prohýřené noci. S podobným problémem se setkávají i trenéři sportovců. Jedna z dřívějších studií například prokázala, že u běžců maratónu také dochází v důsledku pití tekutin k rozhašení metabolismu v důsledku naředění krve. Rozbory krve u nich prokazují hyponatremii. O tomto „nedostatku soli“ v krvi se hovoří, pokud koncentrace sodíku klesne pod hodnotu 135 milimolů na litr krve. Normální je mít v krvi 135 až 145 milimolů/l. Spodní hranice, nebo její překročení, se projeví bolením hlavy, nevolnostmi a zvracením. Pochopitelně také častým močením, ale též poruchami mysli a dezorientací.
Řízení obsahu vody a solí v těle mají na starosti ledviny. Cedí krev přes miliony tenkých trubiček a odstraňují z ní zplodiny metabolismu a přebytečnou vodu. Když toho v krátké době vypijeme moc, ledviny filtrovat vodu z krve nestíhají. Krev je pak vodou moc zředěná. Když voda s minimem rozpuštěných solí začne omývat buňky v těle, nedokáží se jí bránit. Buňky se začnou nafukovat jako balóny. Většina buněk s takovým rozpínáním nemá problémy. Pokud ovšem okolo sebe mají tukovou, nebo svalovou tkáň. Ta se totiž rozestoupí. Případ neuronů sem ale nepatří. Mezi pevně srostlými kostmi mozkovny je jen málo prostoru pro nějaké rozpínání. Za intoxikací vodou prakticky stojí otok mozku a jeho vyhřeznutí v místě jeho napojení na míchu, zástavě dechu a smrti.
Naštěstí jsme otravě vodou vystaveni jen vzácně. Riziko vzniká až když jde o nějaký exces a nebo o poruchu spojenou se sekrecí vasopresinu. Vasopresin, nebo také vazopresin, se tvoří v hypotalamu. Ne nadarmo se této látce také říká antidiuretický hormon. Prostřednictvím hypofýzy totiž instruuje ledviny a poroučí jim jak moc mají s vodou šetřit. Toto tradované klišé není zcela přesné. Ve skutečnosti se ani tak nejedná o šetření s vodou, jako o to, že v případě stresu si organismus vyřazuje vše méně potřebné z činnosti. To aby mu momentálně postradatelné orgány neubíraly na maximálním výkonu. Bez činnosti ledvin se po nějakou dobu organismus dobře obejde.
Pro lepší představu jak to s vodou v našem těle je, nebude na škodu si připomenout, že u zdravého člověka, který je v klidu, jsou jeho ledviny schopny každou hodinu vyloučit 800 mililitrů až jeden litr moče. Kupeckými počty dojdeme k tomu, že aniž bychom se ohrožovali na životě z případné intoxikace vodou, můžeme za hodinu vypít 800 mililitrů až jeden litr.
Neplatí to ale vždy. Tak třeba při již zmíněném celonočním křepčení v klubu po požití extáze, nebo v případě maratónského běhu. V obou případech je správné doplňování tekutin hotovou alchymií. Vasopresin totiž vyřadí ledviny z činnosti natolik, že místo očekávaného litru, jsou schopny vyloučit jen zhruba 100 ml moče za hodinu. I když se člověk potí, pití jednoho litru vody za hodinu už může vést k maléru.
Bylo by bláhové se domnívat, že podávání vysoce energetických nápojů na tom může něco změnit. K vyvarování se případného průšvihu to chce spíše sledovat to, kolik tekutin vypijeme, vymočíme a vypotíme. Za normální situace platí „poslouchej žízeň“ a tělo si samo řekne kolik vody potřebuje. V případech, kdy jede na tripu, nebo v režimu enormního fyzického vypětí, to ale neplatí.
Pramen: Scientific American, June 21, 2007
Diskuze:
