Všechny jazyky skládají slova ze souhlásek a samohlásek. Některé využívají k určení významu slov navíc i změnu výšky hlasu. Typickým příkladem tohoto typu řeči je čínština. Tzv. tonální jazyky jsou celkem běžné v subsaharské Africe a jihovýchodní Asii. Ve zbývajících částech Asie, Evropě nebo v Austrálii se s nimi střetneme jen výjimečně. Pro cizince je výuka tonálního jazyka hodně komplikovaná. Dobře míněný dotaz na zdraví sousedovy matky se nevhodnou intonací promění v projev zájmu o to, jak se má sousedův kůň.
Dan Dediu a Robert Ladd z Edinburgh University se rozhodli prověřit, zda existuje pro mluvení tonálními jazyky vrozená dispozice. U zástupců 49 populací z celého světa prověřili 983 variant genů. Drtivá většina variant jednotlivých genů neměla s typem mluveného jazyka žádnou souvislost. Výjimku tvořily dva geny - ASPM a microcephalin. Jejich varianty označované jako D se vyskytují v nápadně zvýšené míře u etnik, která mluví netonálními jazyky. D varianty genů ASPM a microcephalin přitahují pozornost vědců už delší dobu. V lidské dědičné informaci se objevily z hlediska evoluce relativně nedávno. Rychle se však rozšířily a to znamená, že svým nositelům přinášejí nějakou výhodu. Zřejmě mění vnitřní organizaci mozku.
Mozek lidí, kteří mají nadání pro tonální jazyky, vykazuje některé typické rysy. Má například mohutnější šedou kůru v centrech zodpovědných za vnímání výšky tónu. Dediu a Ladd jsou přesvědčeni, že za ztrátu těchto dispozic mozku zodpovídají nové D varianty genů ASPM a microcephalin. Výsledky svého výzkumu publikovali na stránkách prestižního vědeckého časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences.
Bylo oslabené rozlišování tónu řeči onou evoluční výhodou, jež stála v pozadí masového rozšíření variant genů ASPM-D a microcephalin-D? Dediu a Ladd si to nemyslí.
„Neexistuje žádný důvod, proč bychom měli netonální jazyky považovat za výhodnější než jazyky tonální,“ řekl Ladd v rozhovoru pro populárně vědecký časopis New Scientist. „Čínská společnost si vybudovala pokročilou technologii, politický systém i filosofii. Byla se svým tonálním jazykem stejně úspěšná jako civilizace jejich současníků z východního Středomoří, kteří hovořili netonálními jazyky.“
Někteří evoluční biologové jsou ale jiného názoru. Podle Bernarda Crespiho ze Simon Fraser University v kanadském Burnaby může menší komplikovanost netonálních jazyků přispívat k rychlejšímu osvojení řeči u dětí. Zároveň se zvládnutím jazyka se v mozku rozvíjejí i další důležité funkce.
„To může být významná výhoda,“ tvrdí Crespi a dodává, že by svou domněnku chtěl v nejbližší době vědecky dokázat.
Čínštinu slyšíme jako hudbu
Při vnímání mluveného slova sehrává rozhodující roli levá polovina mozku. Hudbu vnímáme naopak především pravou mozkovou hemisférou. A jak je tomu s tonálními jazyky, jako je čínština, kde změna výšky hlasu určuje význam slov? Americko-čínský tým vedený Fan-Gang Zhengem z University of California v americkém Irvinu sledoval aktivitu mozků lidí naslouchajících mandarínské čínštině. Vědci zjistil, že mozek nejprve zpracuje informaci pravou polovinou mozku podobně jako hudbu. Pak ji teprve předá levé hemisféře a ta přidá slyšeným slovům význam.
Tento fakt komplikuje vnímání tonálních jazyků lidem, kteří mají těžkou poruchu sluchu kompenzovánu tzv. kochleárním implantátem. Zařízení, které převádí zvuk na vzruchy dodávané přímo do vnitřního ucha, je na změnu výšky tónu poměrně necitlivé. Pacientovi, který mluví netonálními jazyky, jako je třeba čeština, se tak může stírat rozdíl mezi otázkou a oznámením nebo emoce vyjádřené hlasem. Pacientům mluvícím tonálním jazykem ale může kochleární implantát zcela změnit význam slyšených slov.
Diskuze:
