Tučňáci žijí téměř výhradně na jižní polokouli. I když se jejich výskyt neváže jen na polární oblasti, v Arktidě je rozhodně nikdo nečekal. Demmert tučňáka před vypuštěním na svobodu vyfotografoval. Učinil tak definitivní přítrž dohadům, které se táhly už od roku 1976, kdy jakési „hnědé tučňáky“ pozorovala u břehů Aljašky posádka jedné výzkumné lodi. Sám Demmert byl přesvědčen, že tučňáky zhlédl na moři už v roce 2001.
Nejsevernější místo, odkud se mohli tučňáci Humboldtovi na Aljašku dostat, leží na pobřeží Peru o 5000 kilometrů dále na jih. Jak mohli tučňáci překonat takovou vzdálenost? Touto otázkou se zabývaly dvě přední odbornice na život tučňáků z University of Washington – Dee Boersmaová a Amy Van Burenová.
Došly k závěru, že tučňáci nemohli k Aljašce doplavat sami, protože by nepřežili dlouhý pobyt v tropickém oceánu, jenž jim nesvědčí. Za nepravděpodobný označili i únik tučňáka z některé zoo na východním pobřeží USA či Kanady. Od roku 1972 zoo nedovážejí tučňáky odchycené ve volné přírodě a spoléhají se jen na jejich odchov v zajetí. Každý pták je hned po vylíhnutí označen „visačkou“ na křídle. Tučňák chycený Guyem Demmertem ji ale neměl.
Nejpravděpodobnější vysvětlení přesto tak trochu připomíná útěk tučňáků z filmu Madagaskar. Aljašský tučňák Humboldtův s vysokou pravděpodobností doplul do nové domoviny na palubě lodi. Na rozdíl od filmových tučňáků neřídl sám.
„Posádky často chovají tučňáky na palubě lodí jen tak pro zábavu. Námořníci je mají rádi, protože jsou úžasně roztomilí,“ říká Amy Van Burenová.
Nejpravděpodobnější je, že tučňák přicestoval s rybáři, kteří podnikli dlouhou plavbu do jižního Pacifiku a zastavili se u jihoamerických břehů.
Jediným tučňákem, který je doma na sever od rovníku, je tučňák galapážský a to jen díky tomu, že rovník protíná galapážský ostrov Isabella a jeho část leží na severní polokouli.
Pokusy vysadit tučňáky například ve Skandinávii skončily neúspěchem. Většinou padli za oběť šelmám, zvláště pak ledním medvědům, kteří se na jižní polokouli nevyskytují.
Diskuze:
