Zvětšit obrázek

Opisthotonus u ptáka trpícího nedostatkem thiaminu.

Slavná fosílie praptáka archeopteryxe je nádhernou ukázkou typického postavení těla mnoha druhohorních plazů. Prohnutí v zádech a další typické rysy bývají připisovány účinku vody, v které tělo skončilo.

Kevin Padian

Jindy je vysvětlováno jako následek posmrtného ztuhnutí nebo vysychání svalů. Kevin Padian z University of California v Berkeley a Cynthia Marshall Fauxová z Museum of the Rockies představili na stránkách časopisu Paleobiology nové vysvětlení.

Fauxová je vzděláním veterinářka a stále provozuje praxi. S mrtvými zvířaty se střetává téměř denně a všechna vysvětlení zvláštní pozice těl malých i velkých druhohorních ještěrů jí nedávala spát. Zná podobně zkroucené zvířecí mrtvoly z případů otrav strychninem, u zvířat sražených autem a v dalších případech. Takové postavení těla se označuje jako opisthotonus a je výsledkem těžkého poškození mozečku. Někdy zničí mozeček jed, jindy je to úraz hlavy nebo choroba. Opisthotonus se může dostavit i v případech těžkého krvácení nebo při nedostatku thiaminu.

Zvětšit obrázek

Opisthotonus na obraze skotského lékaře a malíře Charlese Bella. Obraz pochází z roku 1809 a Bell jej namaloval podle tří pacientů, kteří zemřeli na tetanus.

Řada dinosaurů je v této pozici nalezena v jemných usazeninách sopečného popela a podle Fauxové a Padiana je vysoce pravděpodobné, že padli za oběť otravě sopečnými plyny.

Zvětšit obrázek

Další exemplář archeopteryxe rovněž vykazuje pozici těla, jaká je typická pro opisthotonus.

Postavení těla tedy svědčí o tom, co se s dinosaury dělo, když umírali a nikoli o tom, co se s nimi dělo po smrti.

Fauxová a Padian poukazují na fakt, že opisthotonus se objevuje jen u teplokrevných tvorů  a vyvozují z pozice těl dinosauřích fosílií, že i tito tvorové byli teplokrevní.

Oba autoři podložili svůj názor celou sérií experimentů. Nechali mrtvá těla zvířat unášet vodou. Na pozici těla to nemělo velký vliv a typické prohnutí hřbetu, krku a ocasu či sevření prstů se nikdy neobjevilo. Ani posmrtné ztuhnutí čili  rigor mortis  nikdy nevyvolal podobné postavení mrtvoly. Zvíře zůstává v pozici, v jaké uhynulo. Posmrtné ztuhnutí už tělem nepohne. Při vysušení těla jsou rovnoměrně stahovány jak svaly natahovače, tak i svaly ohýbače. Tělo sice vyschne a svaly se smrsknou, ale poloha těla se opět nezmění.

Zvětšit obrázek

Také kostry dalších "saurů" byly objeveny v pozici typické pro opisthotonus.

Jediným vysvětlením pro prohnutou pozici mnoha těl je těžké poškození nervového systému a především mozečku, který řídí pohyb svalů. Mozeček se například stará, abychom navzdory  zemské gravitaci drželi tělo ve správné poloze. Při poškození mozečku zabírají plnou silou právě svaly, které kontrolují pozici těla a to vede k prohnutí krku, hřbetu i ocasu, ke zkroucení končetin a rozevření čelistí.

Zvětšit obrázek

Ukázka řas schopných vyvolat tzv. rudý příliv. Mnohé z nich produkují prudké neurotoxiny a u obětí jsou rovněž s to vyvolat smrt s příznaky episthotonu.

Neznamená to, že všichni dinosauři umírali na poškození mozku. Ale to, že se nám takto uhynulí dinosauři přednostně dochovali. Mnohá bohatá naleziště dinosauřích kostí jsou zřejmě místa, kde zvířata zahubily sopečné plyny a následně je překryl koberec popela. Těla rozhodně neležela dlouho na otevřeném prostranství, protože jinak by se do nich pustili mrchožrouti a nic by paleontologům nenechali.

Zvětšit obrázek

Někteří mořští druhorní tvorové mohli podlehnout otravám vyvolaných podobným „rudým přílivem“.

Kostra allosaura, která byla rovněž nalezena v prohnuté pozici, nese na kostech známky po působení bakterií, jež mohou vyvolat zánět mozkových blan a následně i zánět mozku. To bylo zřejmě příčinou nástupu opisthotonu. Vodní dinosauři mohl podlehnout otravám vyvolaným prudkým nárůstem koncentrace některých řas produkujících silné neurotoxiny. I v těchto případech je opisthotonus celkem běžný.

Pramen: Paleontology