Aby z mušek byly dlouhověké super mušky, stačí jedna genetická změna. Ve skutečnosti nepotřebujeme dlouhověké banánové mušky, ale pokud porozumíme těmto život prodlužovacím dějům na tomto modelovém organismu, dostaneme nástroj k praktickým aplikacím u vyšších organismů, včetně člověka.
Nejde jen o elixír mládí protože metoda, kterou Roberts se svým týmem použil a která spočívá ve využití inhibičních proteinů, otvírá pole působnosti novým léčebným postupům.

Richard Roberts, tvůrce dlouhověkých super mušek.

Jde o novou metodu, kterou se dají blokovat receptory, jež hrají úlohu při stárnutí a v chorobných stavech. Jde o stejné procesy, které se týkají celé řady živočišných druhů, včetně člověka.

Receptory jsou proteiny, které přenáší signály přes buněčnou membránu. Robertsovu týmu se podařilo vytvořit krátké proteiny, které zablokují receptory podílející se na stárnutí.
Mušky se zablokovaným receptorem žijí o třetinu déle. Tyto dlouhověké super mušky se požehnaného stáří dožívají bez jakýchkoli vedlejších příznaků. To ale ještě není všechno. Tato strategie blokování by měla fungovat u všech receptorů, kterým se v odborné hantýrce říká skupina třídy „B“ GPCR (s G proteinem spojené receptory). Mnohé z těchto receptorů hrají významnou roli při chorobných stavech, stejně jako v řízení normálních životních pochodů. Roberts odvodil, že čtvrtina všech léků, které se dnes požívají, je zaměřena svým účinkem právě na zmíněné G proteinové receptory (GPCR) a na signály, které tyto receptory na úrovni buňky přenášejí.

G-proteiny cyklují mezi aktivním a inaktivním stavem a receptory, jejichž jsou součástí, jsou nestabilní. Kvůli tomu se s nimi těžko pracuje. Tým Robertse to vyřešil tím, že nestabilní část receptorů odstřihnul a pracoval jen s tou částí receptorů, jež vyčnívají z buňky. Proto zpočátku neměl jistotu, že inhibování jedné části receptoru bude mít inhibiční efekt na celý receptor. Posléze se ukázalo, že to byla dobrá volba.
Byl tu ale ještě jeden problém. Zatímco úsek DNA může být pomocí enzymu polymerázy namnožen pomocí reakce nazývané polymerázová řetězová reakce (PCR), třeba milionkrát, u proteinů to tak jednoduché není.  Nelze je tak snadno „kopírovat“ a získat jich k pokusům libovolné množství.

 

Neuvěřitelné! Jediný protein a ovlivní komplexní vlastnost, jakou je délka života.

Roberts se svým kolegou přišel s myšlenkou, jak to udělat.  Peptidy se rozhodl fúzovat s kousky messengerové RNA, která obsahuje jejich sekvence. Vymysleli něco, co připomíná PCR na úrovni proteinů. Použití fúze RNA-peptid, dovolilo jednoduché, mnohonásobné zmnožení náhodně vytvořených peptidů. Tomuto kroku začali jeho tvůrci říkat „iracionální tvorba“. Název sedí, protože údajně zkoušeli triliony peptidů, než našli ten, který s receptorem reagoval. 
Roberts to komentoval slovy: „Nechali jsme molekuly samy rozhodovat, zda se naváží, než abychom se snažili jejich stavbu určovat předem, rozumem.“ 

Nakonec se jim touto metodou podařilo získat skupinu peptidů, které se připojovaly jen k žádanému receptoru a k ničemu jinému.  Když pak vyrobili geneticky pozměněné mušky, které si v těle zmíněný peptid vázající se na buněčné receptory vytvářely samy, ukázalo se, že žijí mnohem déle. V průměru o celou třetinu normálního mušího života.

Proč tyto peptidy fungují tak jak fungují, stejně jako receptory na které se váží, zůstává zatím záhadou. Vědci ale předpokládají, že se bude jednat o obecný jev a že podobně tomu bude i u lidí. Návazný článek odhalující více podrobností o chemické stránce tohoto biologického procesu se očekává na konci tohoto léta. Problematiku budeme sledovat.

Pramen:  University of Southern California